Brumbálův příkaz // Snarry

#78#

Jizva ho nesnesitelně bolela a nervozitou se mu třásly ruce.

Přitom jak se zdálo, zatím neměl důvod k obávám.

Voldemort seděl sám u svého stolu a něco četl ve velké, černé bichli.

Smrtijedi, kteří byli na stráži už spali dlouhým, ničím nerušeným spánkem. Tak na co ksakru Harry čekal? Stačilo strhnout plášť a vyslat kouzlo!

Jenomže mladík byl v myšlenkách stále ve sklepení. Pořád měl před očima Severusův nesouhlasný výraz i obrovské obavy v jeho očích. V očích, které možná už nikdy nespatří. A hlavně se proklínal za to, co udělal, přesto, že on sám s celým rozhovorem začal.

„No tak, netvař se tak nešťastně. Než se naděješ, budu zpátky i se svou otravnou nebelvírskou povahou.“

„Nebudu o tobě mít žádné zprávy. A Znamení zla z nějakého důvodu nefunguje. Nepoznám ani, jestli si Pán zla volá služebníky k sobě.“

„Mám ti ho obnovit?“

„Cože?“

„To kvůli mě nefunguje. Tenkrát, když tě Hoochová napadla jsem ho umrtvil. Nedokážu ho zničit nebo odstranit, ale zvládl jsem ho uspat. Vím, že Voldemort některé Smrtijedy mučil právě přes Znamení...“

Harry to nedopověděl. Byl si jist, že Severus pochopil, co se mu snaží říct. A podle překvapeného a zároveň vděčného pohledu, který k němu lektvarista vyslal, se rozhodně nemýlil.

„Obnov ho. Budu aspoň vědět jestli Temný pán žije nebo ne.“

„Pokud bude volat pomoc a ta nepřijde, může to hodně bolet Severusi.“

„To já vím Harry. Jsem bez mála dvacet let Smrtijed.“

„Nevím, co vše se může stát-“

„Na tom nezáleží, Harry. Prostě ho obnov.“

Severus se bitvy naštěstí neúčastnil. Místo toho na Grimmauldově náměstí čeká na její výsledek a Albus se domnívá, že tam hlídá Harryho.

Jejich plán spočíval v jediném bodě. dostat Harryho pryč dřív, než se v tom začne Albus šťourat. A to se povedlo.

Povedlo se dostat Nicolase do bezpečí, zabezpečit hrad i zmizet dřív, než na to ředitel přišel.

Touhle dobou to jistě musí už vědět. Asi si to pěkně schytají, že neuposlechli Brumbálův rozkaz. Ale za konec války to stojí, ne?

Harry, stále nezpozorován postoupil více do místnosti, ve které byl Voldemort.

Zadíval se na muže, který už neměl s lidskou bytostí zdaleka nic společného. Kdyby si však odmyslel jeho odporný vzhled, tak by vypadal jako normální člověk, který si jen čte. Čte, zatímco jeho vojsko útočí na Bradavice.

Mladík považoval za štěstí, že Nagini zemřela před rokem při boji na ministerstvu. Teď alespoň nebyl nikdo, kdo by Voldemortovi mohl pomoct.

Pevněji sevřel hůlku a udělal další krok blíže svému úhlavnímu nepříteli.

Stále se však odvažoval k onomu kroku, který ho dělí od života, smrti nebo šílenství. Možná by si ani nemusel sundávat plášť, ale nechtěl být zbabělec, který útočí neviděn z úkrytu.

Nádech, výdech. Namířil hůlku na Voldemorta a druhou rukou chytil lem pláště a rychle ho strhl ze sebe. Rychleji, než by sám od sebe čekal, vypálil první kouzlo, které mu přišlo na mysl.

„Expeliarmus!“

Opět ohrané a nijak originální, ovšem naprosto Potterovské.

Harry sledoval hůlku letící k němu a pak stočil zrak na Voldemorta, který ho pozoroval se širokým úsměvem, čímž mladíka naprosto zmátl.

„Vítej, Harry Pottere!“