Zapomenutí (Locika; dobrodružství na vlásku)

2. Rozhovor

Kris se probudila po pěti minutách ležení na zemi, její vize byla zamlžená a trochu jí bolela hlava. Slza jí stékala po tváři. Vzhlédla ke stropu. Najednou se místnost naplnila bolestným smíchem. Kris se začala dusit vlastním smíchem. Po nějaké době se uklidnila a jen ležela.

„Opustili mě..." zasmála se.

„Ani se o mě nezajímali..." Kris se posadila a brečela do svých dlaní.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

"Jsi si jistá, že je tady?" Zeptal se dívčí hlas.

"No jasně, vždycky je tu." Obě dívky vešly do laboratoře. Hledajíc zrzku. Včera v noci se neobjevila doma, všichni se o ni báli.

"Kris! Jsi tady?!"

"Tady Keira a Catalina!" Najednou zaslechly vzlykání. Dívky se rozběhly ke zvuku, když uviděli, Kris plačíc na zemi.

"Kris, co se děje?" Zeptala se Catalina, nyní na Krisině boku. Kris ji objala a brečela jí do ramene. Catalina ji pohladila po zádech. "Bude to v pořádku, krissy."

"No tak Kris, všichni tě hledali!" Řekla Keira, vzala Kris za ruku a odvedla ji zpět domů. "N-Nech mě jít! Keiro!" Křičela na ni a snažila se z jejího sevření vykroutit, ale nakonec to vzdala. „Keiro to nebylo moc hezké..." zašeptala Catalina sestře. "Bude jí líp až to uvidí!"

„Holky to není vtipný..." řekla Kris poněkud naštvaný, než smutný. Všimla si, že ji Keira táhla na hrad, zastavili se před trůnním sálem. "Co tady děláme?"

„Uvidíš ..." řekla Keira s úšklebkem a otevřela dveře.

"PŘEKVAPENÍ!!!!" Kris se zmateně rozhlédla, všude kolem byly dekorace, vznášely se balónky a obrovský  dor- 'počkat, počkat ... já mám narozeniny? ... Ja-'

„Copak je Kris..." zeptala se královna. „Aww... nelíbí se jí to.." Královna našpulila rty.

"N-ne, není to tak, V-vaše veličenstvo, ale co ... přesně ... slavíme ...?" Zeptala se Kris královny, rozhodně nebyly její narozeniny.

"No ... je to ... jen pro zábavu! V poslední době jsi byl tak smutná, jen jsem tě chtěla rozveselit!" Řekla Locika s úsměvem na tváři. 'No ... to bylo nečekaný ..' Kris se na královnu usmála. Trapně usmála. "No, děkuji vám, vaše výsosti, ale jsem v pořádku, opravdu jste nemusela." Kris se pokusil udržet si úsměv. Tady začíná válka ... "Ach. Ale já jsem chtěla! K čemu jsou přátelé!" 'Myslím, že to ví...' Locika se stále usmívala a napětí mezi nimi bylo silnější. 'Do prdele, ona ví, že vím' Krisin úsměv se rozšířil. "No, moc vám děkuji, Vaše veličenstvo! Opravdu si toho vážím!"

"Tak! A teď pojďme oslavovat!" Vyjekla Locika a pokusila se vyhnout další nepříjemné řeči.

„Tak já zamířím k tomu lahodně vonícímu punči, který je tam...právě teď.." A s tím byla Kris pryč. Locika tam stála a mávala dívce, i když ji neviděla.

"Sluníčko, proč jsi jí to neřekla?" Zeptal se Evžen,a položil jí ruku na rameno. „Je to těžké, Evžene... a myslím, že už to ví..." Královna pohlédla dolů na její bosé nohy. "Lociko, musíš jí to říct ... podívej ... já vím, že je to těžké, ale musíš jí to říct, pro její vlastní dobro, kdo ví, možná se Varian už nikdy nevrátí."

„Ale proto je to tak těžké ..." Locika si dala ruce k hrudi. "A stejně už to ví." Evžen jemně držel své milence ruce. „Proto potřebuje, abys jí to ty řekla..." Usmál se na Lociku. „Díky Evžene," usmála se. „Řeknu jí to po večírku ..." Podívala se Krisiným směrem a uviděla ji s rodinou Schnitzů. "Tak to bude lepší."