Zapomenutí (Locika; dobrodružství na vlásku)

3. Dobrodružství a přítel

"Budeš nám chybět, Kris." Řekla královna, zatímco objímala Kristine. "Taky mi budete chybět, lidi." Kris se usmála na - Evžena, Lociku, Lance, Keiru, Catalinu a Xaviera. Nasadila si batoh a zamávla na ně sbohem.

"Máme tě rádi."

"Hodně štěstí!" Všichni na ni mávali, zatímco odcházela.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Je to už skoro týden, co Kris odešla. Ani nevěděla, kam jde. Jen se dívala do mapy ve Varianově deníku. Mapa v sobě měla označená místa. To vypadá jako dobrý start.

Kris procházela krestenským jezerem. 'Měla jsem si vzít kalhoty.' Pomyslela si Kris když si svírala kabát. Vítr byl tak silný, že Kris mohla sotva chodit. Občas spadla hlavou do sněhu. (Když měla štěstí)

Je tu tak chladno. Proč jsem si vybrala tu nejhorší možnou cestu? Jediná věc, která mě udržuje v teple, je můj kabát. A mám na sobě sukni!!

Chůze se s každým krokem stala mnohem bolestivější. Začala se mi točit hlava. Teď nemůžu přestat! Musím se odtud dostat!

Kris si sevřela hruď a začala kašlat.

'Ne! Kris! Musíš. se. odtud. do..sta..t.'

Kris zavřela oči a klesla na zem. Její dýchání bylo nerovnoměrné a občas zakašlala.

.

.

.

K jejímu zmrzlému tělu se přiblížila postava s bosými nohami. Chlapec s opravdu dlouhými tmavými vlasy na ni zvědavě pohlédl. Opatrně položil vlasy na zem a klekl si vedle ní. Chlapec do ni několikrát strčil, než se na ni podíval, pak jeho vlasy, ... jí, ... jeho vlasy, ... dívka ..., ... vlasy ... Jemně kolem ní ovinul svoje vlasy a začal ji táhnout ven z chladu.

.

.

.

Dívčiny oči se začaly otevírat. Její vidění bylo rozmazané a hlava jí bolela. 'Kde to jsem?'. Cítila něco kolem jejího těla. "To-to...jsou vlasy?" Kris se rychle začala odmotávat z těch vlasů.

"Konečně jsi vzhůru." Řekl jemný hlas. Kris se podívala na tu postavu. Jeho vlasy byly opravdu dlouhé a byli v nich tři barevné pruhy. Jeho oči vypadaly jako smaragdy a jeho tváře v... sobě měly kameny!! Kris byla vyděšena skutečností, že tento chlapec měl ŠUTRY v jeho zkurvených tvářích!!

„P-prosím, neboj se ..." řekl chlapec tiše.

„S-Strach?! Já - nebojím se. Ty se bojíš?? Jen mě zaujaly ty zasraný kameny ve tvých tvářích ?? Jak dlouho už je máš!?" Vykřikla a nasadila falešný úsměv, stále vyděšená těmi tvářemi.

"Uhh...od vždycky...asi?" Chlapec se podíval dolů a vlasy si dal za ucho...počkat, špičatý ZKURVENÝ ucho!

"Co to sakra je?!!! PROČ JSOU TVOJE UŠI ŠPIČATÝ?!!!!" Ukázala na ty uši.

"Oh...jsem démon..."....

„AAAAAA-" Chlapec před sebou mával rukama. "Ne, prosím...neboj se..."