Bojovná morojka 26

221 5 0
                                    

Dimitri BelikovKdyž jsme vešly, tak se Rose celá napla a šlo vidět, že jen silou vůle šokovaně nezalapala po dechu. Bylo to horší než si jeden z nás dokázal představit. Jak tohle někdo může udělat bezbranné holce?
Jessabell byla malá hubená morojka a oproti třem chlapům neměla nejmenší šanci.Rose přešla k její postely a na stolek jí postavila plyšáka, kterého jí koupila. Byl to šedý medvídek s modrou záplatou na bříšku."Ahoj."Jessabelle se na ni krátce zahleděla, ale pak se podívala jinam. Bylo jasné, že se stydí za to, co se stalo."Jess, vím, že se o tom nechceš bavit a abych byla upřímná, nezvládla bych to slyšet, ale prosím poslouchej. To, co se stalo..bylo to odporné a je to neodpustitelné a proto chci, abys věděla, že udělám vše co bude v mých silách a najdu ty, co ti to udělaly a donutím je zaplatit.""Policie je už hledá.""Pak si můžou převzít to, co z nich zbude. Slibuju, že z toho jen tak nevyváznou."Jessabelle se na ní konečně podívala a po tvářích jí tekly slzy."Nedovolím nikomu, aby ubližoval někomu na kom mi záleží. Vyrostly jsem spolu, jsi jedna z mých nejlepších kamarádek, skoro jako sestra. Stejně jako Liss. Když už jsme u toho dneska přijela. Vím, že jsme chtěly jít na kafe až přijede, což byla vaše záminka pro nákupy, ale nechtěla jsem ji sem tahat. Nevěděla jsem jestli by ses na to cítila, ale pozdravuje tě a až tě pustí, ráda by se na tebe přišla podívat pokud by ti to nevadilo a pokud bys to dovolila, ráda by udělala něco s tvýma zraněníma. To ale odbýhám. Jde o to, Jess. Jsi pro mě důležitá a chci, abys byla šťastná."Jessabelle se pohla, tak rychle jak by to v jejím stavu nemělo být možné a prudce jí objala. Rose překvapeně vydechla a opatrně jí poplácala po zádech. Víc toho nesvedla, protože jí objímala i kolem paží. Vypadala trochu nesvá."To je dobrý, Jess. Ty bys na mým místě pro mě udělala to samý."Chvilku jí ještě držela, ale pak se nechala od Rose uložit."Nejsem v utěšování moc dobrá, ale když budeš chtít...že jsi to ty, tak ti můžu půjčit mého přítele. Ten je na utěšování přímo stvořenej. Ten, když tě obejme těma svýma svalnatýma rukama a ty cítíš jeho vůni a jeho kolínskou a to nemluvím o teple jeho těla, tak úplně zapomeneš na celej svět. Věř mi."Musel jsem se ušklýbnout. To jsem nevěděl, že na ní takhle působím, ale určitě by to neřekla kdyby věděla, že jsem v místnosti. Určitě na to zase zapomněla."Ty bys mi půjčila svého přítele?""Samozřejmně jako takového jak bych to řekla?...Velkého plyšového medvídka. Ale jen, protože jsi to ty."Tak plyšový medvídek?"Ale protože tě znám, ty potvůrko, tak ti říkám ruce pryč. Vím jaká jsi šibalka, takže žádné ohmatávání. Ten je můj. A narovinu ti říkám, že jestli se mu pokusíš sáhnout na zadek, vlastnoručně ti otrhnu všechny končetiny!"Naoko přísně se na ni podívala. Bál jsem se, že to trochu přehnala, ale Jessabelle se potichu zasmála, tak jsem si oddychl."Na zadek mu můžu sahat jenom já.""Samozřejmně, Rosie."Otočila se ke dveřím, aby na mě zavolala, ale pak si všimla, že stojím opřený o stěnu a s úsměvem ji pozoruju. Okamžitě zrudla a zatěkala pohledem k Jessabelle. Pochopil jsem a přešel jsem k nim."Dovolte, abych se představil, princezno. Jmenuji se Dimitri Belikov, jsem Rosiin plyšový medvídek. Moc rád vás poznávám."Bylo trochu k popukání vidět jejich výrazy, ale snažil jsem se udržet vážnou tvář."Jessabelle Oztürk." Vydechla trochu šokovaně.Z legrace jsem se jí trochu poklonil a dal si pravou ruku na rameno."Pokud se budete chtít vyplakat, mé rameno máte k dispozici."Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv váhavě oplatila. Pak jsem najednou ucítil štípnutí do zadku."Neflirtuj s mojí kamarádkou. Chudák z tebe nemůže dýchat.""Pochopil jsem náznak. Nechám vám trochu soukromí a budu hned za dveřmi. Kdyby jste něco chtěly, tak křičte."Odešel jsem na chodbu a postavil se před dveře.


Rosemarie Mazurová"Tak to mě poser...""Jess!""Ty šťastná mrcho! Nejen, že tě chrání, ale ty se ho můžeš dotýkat a líbat ho!""Já vím! Bezvadný, co?""Příjde mi sympatický.""On je úžasný. Miluju ho snad víc než cokoliv.""To vidím."Nakonec jsme si ještě chvíli povídaly než nás sestřička utnula, že Jess musí odpočívat."Děkuju za toho medvídka. Je krásný.""Nemáš vůbec zač. Jsem ráda, že se ti líbí.""Příjdeš zase?""Zase příjdu, neboj.""I s tvým medvídkem?"Usmála jsem se na ni. "I s ním."Zvedla jsem se a ještě jí natřepala polštář než jsem jí pohladila po tváři."Chápu, jak jsi to myslela s tou vůní.""Hmm?""Opravdu je krásná a uklidňující.""Vím, ale je taky hrozně návyková. Připadám si jako feťák. Když jí necítím delší dobu, tak jsem jak na jehlách.""Rose?""Ano?""Příjdeš zítra? Příjde ten detektiv a já...""Chceš mě u toho?""Pokud se na to necítíš...""Ne, to je dobrý. Budu tady, vždycky tady budu pro tebe. Teď spi. Potřebuješ sílu. Ten méďa na tebe dá pozor."Vyšla jsem na chodbu a pevně objala Dimitriho kolem pasu."Vem mě někam pryč, prosím. Necítím se ještě na cestu domů. Potřebuju se sebrat."Odvedl mě do nemocničního parku, kde mě usadil na lavičku šikovně skrytou před zvědavými pohledy."Jak ti je?""Je mi příšerně. Jess tam jen tak ležela a já nevěděla, co mám dělat nebo co mám říkat, abych to ještě nezhoršila a jediný, co mě napadlo bylo vtipkovat. Vtipkovat, Dimitri! Musí si myslet, že mi úplně přeskočilo!"Cítila jsem v očích slzy a hned na to si sedl vedle mě, objal mě a do rukou mi vtiskl kapesník."Rozo, na to není nějaký manuál jak se máš chovat. To, co se tvojí kamarádce Jess bylo příšerné a neomluvitelné a ty jsi udělala všechno pro to, abys jí pomohla. Ty sis toho možná nevšimla, ale já ano. Nebylo to špatné. Jessabelle se usmívala. Sice trochu smutně, ale usmívala. Kdyby ses na ní koukala jako na nakopnutý štěně, tak by to možná bylo horší, ale takhle to bylo asi to nejlepší, co jsi mohla udělat.""Asi máš pravdu. Přeci jen..kdybych byla, tak hrozná, přece by po mě nechtěla, abych sem zítra přišla, když jí bude ten detektiv vyslýchat, ne?""To po tobě chtěla?""Ano. Já jí nemohla říct ne. Vím, že to asi bude dost nepříjemné, ale...""Jsi statečná, Rose. Neboj se. Dobře to dopadne. Ty grázly chytí a zaplatí za to. Teď raději pojďme. Tvůj otec bude mít starosti.""Jasně, táta! Máš pravdu. Musíme se rychle vrátit."Chytila jsem ho za ruku a pokusila se ho vytáhnout na nohy, ale bez jeho pomoci to byl marný boj."Dimitri! Tak mi pomoz! Jsi hrozně těžký!"Usmál se, zvedl se jakoby nic a políbil mě. "Vidíš to? Nebylo tak těžké přijít na jiné myšlenky, co?"Zasekla jsem se a podívala se na něj. On mi chtěl jen zvednout náladu? No, když se nad tím zamyslím, tak se opravdu cítím lépe."A vezmeme to cestou zpátky přes cukrárnu?" zeptala jsem se ho nadějně načež si vzdychnul a přikývnul. Bezvadný! Věděla jsem, že mýmu štěněcímu pohledu neodolá.

VA-Bojovná morojkaKde žijí příběhy. Začni objevovat