Lovci Tajemství

5

Přešel týden. Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že s pomocí TBL nebudu tak osamělá ve škole. Všichni noví administrátoři totiž předstírali, že mě neznají.
Zapípala mi zpráva z oficálního Instagramu TBL už po miliónté dneska.
Ignorovala jsem to. Věděla jsem, že to bude další textovka plná drbů. Nechápala jsem jak můžou být studenti této školy tak krutí, informovali TBL o všem. Dokonce i zvrácených záležitostí jejích nejlepších kamarádů nebo sourozenců.
Za ten týden osamění jsem vymyslela neprůstřelný a nedetáilní plán (byl spíš nedetáilní, než neprůstřelný): Už jsem z toho nemohla vycouvat, to bylo jasné. Mohla jsem, ale pořád využít Angelinou teorií a všechny prozradit, pak bude The Black Listu konec zvonec.
Nazačátku týdne jsem byla tak hloupá, že jsem se to snažila někomu povědět. Ten někdo byla holka jménem Jo se kterou mě dali na projekt do chemie.
Rozhovor proběhl takhle:
„Já asi vím, kdo jsou ti noví administrátoři The Black Listu," svěřovala jsem se jí.
Vypadala nadšeně „Povídej!"
Zavrtěla jsem se na židli „Dylan Rowan, Angela De... něco a Seven Sallow."
Vůbec nevypadala překvapeně „Já si naopak myslím, že to je Griffin Erson, William Parker, Neo Shang a Aliah Jeahel," povídá jakoby jsme hádali čísla v loterii.
Nákrčnila jsem obočí. „Já si netipuju. Vím jistě, že to jsou oni." přesvědčovala jsem ji o pravdivosti mých slov. „Viděla jsem je,"
„Já to taky vím docela jistě, že to jsou ti které jsem vyjmenovala já," ohradila se.
Pak mi to konečně došlo, tahle škola byla zamořená drbů a nikdo nevěřil nikomu jinému než sobě a možná TBL. Každý zde nejspíš měl určité lidi o kterých byli přesvědčeni, že jsou administrátoři. Potřebovala jsem jasné důkazy. Jak to, ale udělat? Bylo by divné, kdybych jednou prostě vytáhla kameru natočila s je s mobilem v ruce a oficiálním účtem na obrazovce? To by mi asi neprošlo, sice byli zlí, ale ne blbí, takže by si spojili niťky a já bych skončila ještě hůř, než jsem skončila do teď. Pokud to vůbec jde.

I když bylo jisté, že už nešlo vycouvat, chtěla jsem to naposledy zkusit. Dnes odpoledne ve tři jsme měli setkání u Angely doma, rozhodla jsem se, že tam nepůjdu.
Něco mi vletělo na obličej. „Cassie! Kolikrát jsem ti už říkala ať jíš ty lupínky normálně," setřela jsem si žvýkanec od sestry znechuceně z obličeje. Měli jsme teď svačinu zaprve, abychom neumřeli hlady a zadruhé, abychom neumřeli otravou jídla a měli se na co vymluvit až nás máma bude nutit jíst její večeři.
„Tvoje chyba, že tam strkáš obličej," prohodila a nabrala si další lžíci.
Frustrovaně jsem vydechla „Já ho tam nestrkám. Tohle je moje židle, což znamená, že když na ní sedím, moje hlava bude o metr výše," vysvětlovala jsem ji pořád ještě trpělivě.
„Tak tím pádem: Tvoje chyba, že jsi tak divně tvarovaná."
Mentálně jsem se teď přemlouvala, abych ji teď nežďuchla z té židle dolů, protože jsem hodný člověk a pacifistka. Moc to nepomáhalo.
„Víš, kdy pojedem navštívit tátu?" zeptala se Cassie po chvíli.
„Nevím, ale už se hrozně těším až se zase setkám s holkama." snila jsem o své bývalé partě. Jak byl život tehdy jednoduchý.
„A samozřejmě se taky těším na tátu," dodala jsem.
Nastalo napjaté ticho, než jsme najednou vyprskli smíchy.
Nikdo se z nás na tátu netěšil.
Rodiče nám neřekli proč se rozvedli. Prostě jednoho krásného dne jsem přišla domů a sdělili nám, že už se nemilujou a, že měli trable v manželství už dlouho a tak se já máma a Cassie musíme přestěhovat pryč, protože se rozvádí. Se sestrou jsme se snažili z toho nedělat velkou věc, abychom to neztěžovali mámě, která byla ze začátku docela na dně. Nechtěli jsme se sejít s tátou, protože naposledy co jsme se s ním viděli, byl na nás děsně naštvaný a pořád na nás ječel, že jsme neschopné. Nevíme proč.
„Já se hrozně těším na Dana. I když jsem si našla spoustu kamarádů i tady." pověděla Cassie. Docela jsem ji záviděla její věk. Kdybych byla tak stará jako ona, mohla bych prostě za někým jít, zeptat se jestli si chce hrát s legem a pak bychom byli nejlepší kamarádi. My teenagři jsme to měli o hodně těžší, být nová nebylo zdaleka tak jednoduché jako ve filmech a knížkách, kdy se vás první den někdo ujmul a pak se stanete s tím člověkem nerozdělitelní. Už to byli tři týdny na škole a můj seznam přátel byl pořád na nule.
Pokud se nepočítám Seven, což nepočítám. Celý týden předstíral, že neexistuju. Myslím, že na mě byl ten den hodný, taky jen kvůli tomu, že mě chtěl zmanipulovat. Trochu se mu to podařilo. Pitomec.
Zazvonil zvonek ode dveří. Poskočila jsem na židli a vykypala si mléko na džíny. Proč se vždycky tak vylekám?
"Jseš fakt nešikovná," konstantovala Cassie cestou ke dveřím, zatímco jsem se snažila očistit ten flek.
"Kdo to je?" zavolala máma z obýváku. Zavřela jsem oči a pomodlila se, ať to nejsou ti, kdo se bojím, že jsou.
Uslyšela jsem dupání a stisknutí kliky. Přes chodbu jsem zahlédla červenovlasou naštvanou holku, poloasijského kluka, na kterého Cassie zírala jako na králíka s aktovkou (mimochodem Cassie miluje králíky) a hnědovlasý kudrnatý kluk, kterého jsem se snažila nesnášet.
Co to sakra?
Pro jistotu jsem si promnula oči. Jsou to fakt oni.
„Ahoj Riley," povídá Angela, kdyby to řekl někdo jiný, znělo by to nejspíš přátelsky, ale od Angely ne. S nakrčeným nosem se podívala na Cassie a pak na náš nábytek. „Tak tady bydlíš..." protáhla, jakoby ji bylo trapně z toho, že mě vidí obývat tohle prostředí.
Promiň, ale ne každý může být vlastnitelém firmy na šroubky, (nebo cože to její máma vlastní) a koupit si palác.
Jestli se ti tu nelíbí, prostě běž pryč. Všichni prosim běžte pryč!
„Čau kočko," veselé se posadil na Casiiné místo Dylan. Vzal si kukuřičnou lupínku přímo z balíčku..
Co tu dělali? Jak vůbec věděli kde bydlím?
Pak mi to došlo. Probodla jsem Sevena pohledem, ani o milimetr nesklopil oči. Zamračila jsem se ještě víc. Lituju dne, kdy jsem ho nechala mě doprovodit ke dveřím.
„Kdo tam je?" zopakovala máma z obýváku.
Přemýšlela jsem co odpovědět. Dylanovo zaklínadlo, co seslal na Cassie asi přestalo fungovat, protože odpověděla „Parta blbečků, kteří nás okrádají o cereálie!" Potom násilně shodila Dylana ze židle. „Tohle je moje židle starče, jestli ti bolí nohy tak si sedni na zem."
Seven zakuckal smíchy a Dylan se poslušně posadil na zem.
Vím, že bych se měla za Cassie cítit trapně, že je tak neslušná, ale v duši jsem byla za ni hrozně ráda. Bylo fajn, že to za mě řekla nahlas.
Za koho jsem se, ale trapně cítila byla máma. Ve skutečnosti máma byla ten nejvíc cool dospělý, kterého znám, ale oni to nevěděli. Jediné co věděli bylo, že byla rodič a rodiče trapní jsou.
„Kdo to jsou za lidi?" zeptala se mě s nadzvednutým obočím spíše pobaveně než naštvaně.
Asi nemůžu odpovědět, že je neznám. Teď mě napadlo, že jsem ještě neřekla ani slovo od té doby co tu byli, pořád jsem asi byla v šoku.
To je Cassie pustila dovnitř nebo jak se tu dostali?
Dylan se zvedl ze země a představil se. Potom ukázal na Angelu „Tohle je An." a pak na pověděl Sevenovo
jméno. „A kdo jste vy? Rileyna starší sestra?" a nasadil svůj rádoby přitažlivý výraz, který byl docela přitažlivý.
Slyším dobře, že flirtuje s mou mámou? Hnus.
Ta ho na štěstí setřela se svým zvláštním smyslem pro humor„Ne, její mladší sestra." a předstírala uráženost.
Seven vyprskl smíchy a snažil se to zamaskovat kašlem, Angela zřejmě také držela smích. Jediný kdo se smál na hlas byla Cassie, která na všechny málem vyprskla mléko. Odporná představa, i když by si to někteří z pokoje zasloužili. Možná ji o poplivání mých nemesis mlékem, někdy poprosím.
„Jsem máma od těch deček, kteří tu bydlej," vysvětlila a pak se zeptala s ledovým hlasem „Kdo vás tu vůbec pustil a co tu chcete?"
Přesně tak, do nich mami!
„Může Riley s námi ven?"
„Ne." odpověděla máma Dylanovi. Nejspíš její mateřský instinkt ji pomohl vycítit, že s nimi nechci být. „A odpovězte na otázku."
Jen tak dál, zruinuj je mami!
„Známe se ze školy a potřebujeme, s něčím pomoct," nevzdával to Dylan.
„Tak vám pomůže v té škole," odsekla máma.
Máš na to, znič je mami!
„Ale my jsme její kamarádi a fakt by bylo báječné-"
„Riley žádné kamarády nemá."
Jsi skvělá, rozdupej... Cože?!
Nastalo hrobové ticho. Cítila jsem jak mi hoří tváře. „Mami!" sykla na ní, popadla ji za paži a táhla za sebou do obýváku.
Moje vlastní matka mě takhle prodrazila. Už nemůžu nikomu věřit.
„Promiň," zatvářila provinilé. „Prostě mi to ujelo."
Promnula jsem si spánky. Neměla jsem na vybranou, musela jsem rychle odejít s nimi, než máma prozradí další z mých osobních nedostatků. „Mám plán, budeš předstírat, že jsi hrozně přísná máma a, že mě pustíš ven pouze a jen do sedmi večer." Pak po mě nebudou tolik chtít, abych chodila ven, protože si budou myslet, že nebudu moct. Byl to chytrý krok.
„Já jsem přece hrozně přísná máma," objasnila mi to. „Ani jsem se tě nechystala pustit ven déle než do sedmi." odfrkla si.
„Nemůžu ale předstírat, že jsem přísná matka z viktoriánské doby?" nezapomněla se zeptat.
Věděla jsem, že nějaká taková otázka přijde. Máma předtím hrávala v divadle a po tom zaměstnání se jí stýskalo, proto vždycky hledala jakoukoli záminku, aby mohla projevit svůj talent.
„Ne ." pověděla jsem rozhodně.
Zašklebila se „Fajn, ale večer chci vysvětlení, co jsou ty lidé zač."
Chci vědět jak ji to vysvětlím.

Z kuchyně se ozývali divné zvuky. Otevřeli jsme dveře a uviděli
Dylana a Cassie se ladovat lupínky, jako kdyby to byly jednorožci bobky. (Kádi jednorožci bonbóny, ne?) Angela nejspíš stopovala čas a Seven je pobaveně pozoroval.
Všechno se zastavilo, když do pokoje vešla máma.
„To byl jeho nápad!" ukázala Cassie spěšně na Dylana, když dožvýkala.
Dylan hluboce polknul. „To teda nebyl," protestoval.
Máma dost vyvedená z míry. Oba měli kolem pus drobky od cerialií a kuchyně vypadala, jako kdyby žil obr, který nejedl tři dny za sebou nic jiného než lupínky a pak to na tu naši kuchyň vyzvracel.
„Byl tu závod v pojídání lupínek za tři minuty," vysvětlil Seven.
Byli jsme tam ani ne pět minut a tohle se stane? Panebože. Všude byly cereálie, mohla bych to tu už přejmenovat na Cereálieland.
Věřit těmhle lidem ještě míň poznačila jsem si do listu věci co dělat, který se nacházel v mé hlavě a na který vždy zapomenu.
Kdo by, ale čekal, že se něco takového stane? Myslela jsem, že ti racionální z nich (Angela a Seven) je zastaví.
„Je mi jedno kdo to vymyslel, uklidíte to oba," rozkázala máma celá rodičovská, když se probrala.
Cassie a Dylan si jednohlasně povzdychli a ne - moc šťastně se dali do práce.
„Máma něco chtěla říct." pobídla jsem ji, když už bylo skoro vše uklizené.
„Ano, to jest jsme chtěli." začala máma s ušlechtilým tónem.
Copak jsme se nedohodli, že žádná, přísná máma z viktoriánské doby nebude? Tenhle den je, tak... trapný. Prosím, nedělej to!
„Naše vznešená dcera Riley Hasleyová, dar boží narozená, bude moci býti venku do západu slunce, pak již nás andělé nechrání."
Všichni vypadali dost zmateně. Držela jsem se, abych zůstala vznešeným darem božím a nakonec svou milovanou viktoriánskou matku nenakopala svou historickou nohou do jejího středověkého zadku. (Žila vůbec ta týpka Viktorie ve středověku?) A bylo by mi úplně jedno jestli to bude při ochraně andělů nebo ne.
„Může být venku do sedmi." dodala k mému štěstí už normálně.
„Jupí!" zaradoval se Dylan a dále zametal podlahu.
Když už jsme to měli konečně uklizené, (všichni uklízeli kromě Angely, která vznešeně seděla na gauči v obýváku a čučela do mobilu. Dokonce si objednala i Starbucks.) máma a Cassie nás šli doprovodit ke dveřím.
„Příště tě porazím v pojídání lupínku!" zahulákala Cassie na Dylana ze dveří, když už jsme nastupovali do Angelina auta, které bylo to mimochodem nejluxusnější auto, kterým jsem kdy jela. Dokonce mělo v zadní části televizi a mini ledničku.
„To asi těžko, já porazím tebe!" zavolal Dylan na Cassie a zavřel dveře. Auto se nastartovalo a jelo směrem k Angele domů.
„Těšíte se na naši první oficální schůzku Lovců Tajemství?" poskakoval na své židli celý nadšený Dylan.
Seven zakýval hlavou s nadzvednutým koutkem rtů „Tenhle název se neújme."
„Ale jo."
„Je to strašný název."
„Není. Je přímo boží a to nejen kvůli tomu, že to vyšlo z mé pusy."
Seven pobaveně nakrčil obočí „Tak kvůli čemu ještě?"
Dylan chvíli přemýšlel a pak si povzdychl. „Fajn, je to jen kvůli tomu, že to vyšlo z mé pusy," přiznal si. „Ale neboj Riley," mrknul na mě. „Umím se svou pusou i mnohem lepší věci, než vypouštět boží slova."
Dylan mě vždy dával do takových nepříjemných situací, kdy se čekalo, že nějak zareaguju. Ale jak? Měla bych na něj začít ječet, že je nechutnej?
Nějak jsem se zasekla a nezmohla se na nic jiného, než upravení si čelenky.
Naštěstí to Seven vyřešil s poznámkou „To, že Riley řekneš ať se nebojí neznamená, že se doopravdy nebojí. Jen se na ní koukni."
Dylan to hned udělal.
„Je z tvé nechutnosti úplně vyděšená," konstantoval Seven.
Seven, tohle není zrovna záchrana, že o mě řekneš, že jsem vyděšená! Chtěla jsem přece budit dojem silné ženy.
Nejspíš jsem ale doopravdy vyděšeně vypadala, protože Dylan chvíli váhal než řekl „A taky má proč, já totiž..."
"Ty jseš takový neuvěřitelný blbec. Buď zticha už!" přerušila ho Angela a přitom zajela autem do úzčí uličky. Všichni tři hádali po zbytek cesty, což mi dalo čas na psychické plánování plánu B-získat důkazy a odhalit je.

Čaute lidí,
nahoru vám dám fotku kapybary, aby jste si to mohli s něčím přerovnávat.
Nemám moc, co říct, jako vždy, takže... Jop.
Zdá se mi, jako kdybych měla ten děj děsně uspěchaný, ale nechce se mi to přepisovat. Víte, jak to myslím?
To je jedno. Příjemné čtení vám přeje the Manic Pixie Dream Girl.