Lovci Tajemství

6

Angelin dům byl neuvěřitelný, měl čtyři patra a každé v jiném stylu. První bylo zatapetované tapety se zlatými květiny, viseli tam velké nádherné lustry a starobylé obrazy. Nacházela se tam taky velká síň, kde se nejspíš konali oslavy a menší pokoj s krbem a s obrovskou přeplněnou knihovnou, což nejspíš nebyl nejlepší nápad, ale vypadalo to majestátně.

Druhé patro vypadalo jako z budoucnosti, byla tam herna, kde byly podivné elektrické hry nebo něco podobného. Dylan a já jsme věci z toho pokoje vůbec nerozeznávali. Vypadalo to hodně... digitálně. Vše tam bylo do bílé, černé a světle zelené.

Vedle herny byla kuchyň, kde stál přístroj na popcorn, zmrzlinu a ledovou tříšť. Pak tam byl automat na žvýkačky a bonbóny. V kuchyni tam vařila jedna sympatická baculatá paní s veselým úsměvem a pořád nam nabízela koláč. Angela ji samozřejmě odmítla, takže moje nespokojené bříško muselo sklapnout. Ostatní taky vypadali, jako kdyby chtěli zaprotestovat a říct: „Já hlad mám, nejedl jsem dva roky! Prosím nakrmte mě s tím koláčem.“

Nikdo to bohužel neudělal. Byla jsem zklamaná.

V třetím patře to vypadalo normálně, až na to, že... ne. Byli tam pokoje její rodiny a všechny vypadali dokonalé jako těch v Netflixových seriálech, kde se má jednat o normální pokoj průměrné rodiny, ale vůbec to normálně nevypadá. Jde tam prostě poznat, že vše má svoje místo.

Čtvrté patro nám Angela ani neukázala a odbyla to tím, že to je pro personál.

Už jsem naprosto chápala, proč se dívala, tak znechuceně na náš dům.

„Máte tu zlatý i záchod?“ zeptal se Dylan a nadšeně skočil na její obří růžovou načechranou postel. Nebyl moc vychovaný.

„Ježiš Dylane. Co si myslíš, že jsem, královna Atlantidy?“ zeptala se unaveně Angela, jako kdyby jí naše přítomnost vyčerpávala.

„Atlantida je ztracené mystické království pod vodou, takže si nemyslím, že královna Atlantidy je moc bohatá.“ odvětil se Seven a posadil se na židli připevněnou lanem ke stropě. Jako jediný vypadal, jako kdyby na něj tenhle palác neudělal dojem.

Já jen stála u dveří a bála se dotknout čehokoli. Cassie měla pravdu, byla jsem docela nešikovná. Co kdybych omylem zakašlala na nějakou věc a musela platit milióny, protože by tam byly moje micro-sliny? 

„Vypadni z mé postele,“ přikázala Angela.

„Nebo... by sis to mohla rozmyslet a vylézt na tu postel za mnou.“ poradil ji Dylan.

„Slez z té postele!“ zopakovala hlasitěji Angela. „A ty,“ ukázala na Sevena „otevři vsechny oficiální účty na televizi.“ Když jsme byli v jejím domě, asi cítila větší potřebu, než normálně si hrát na diktátora.

„A Riley,“ porobodla mě pohledem. Pokla jsem. „Proč jsi tu nebyla v čas?“

Protože s vámi prostě nechci trávit čas! Myslela jsem, že to bylo docela evidentní.

„Já jsem musela leštit sbírku keramických koček mé mámy,“ vyhrkla jsem. Byla to blbá lež? Moje máma doopravdy měla sbírku keramických koček, jen je skoro nikdy nikdo neleštil.

Angela si mě přeměřila litostivým pohledem a pak se to rozhodla nechat být, asi protože o keramických kočkách toho moc nevěděla.