Lovci Tajemství

7

Po dlouhých rozhovorech (/nesmyslné bláboly od Dylana), argumentech(/panovačnost Angely) a sarkastických poznámek (/perfekcionistické připomínky od Seven) přes Messenger jsme konečně sepsali nový příspěvek Začátek školního roku 2018. Po publikování jsem necítila zas takovou vinu jak jsem si myslela, že budu. Cítila jsem se špatně, to jo, ale pořád mi asi nedocházelo, že si to stovky lidí přečte. Nebo jsem byla možná prostě moc vyšťavena po tak dlouhém dni. Kupodivu na tom dnu nebyla nehorší ta část s těmi Lovci Tajemství... Vážně jsem teď použila Dylanovou hloupou přezdívku? To je jedno.

Nejhorší byla ta část kdy jsem musela vysvětlovat mámě, kdo to byli ti lidé dnes v naší kuchyni. Rozhovor proběhl takhle:

Máma: Už mi povíš kdo byli ti pohlední kluci u nás dneska?

Cassie: Byla tam i holka.

Máma: Tak kdo to byli Riley?

Já: Oni byli z... kroužku.

Máma: Ty chodíš do kroužku?

Cassie: Rozhodně kecá.

Riley: Nekecám, jsem fakt v kroužku.

Cassie: Čeho?

Riley: V kroužku...eh, vaření (?)

Máma: Já jsem ti žádnou přihlášku, ale podepisovala.

Riley: Protože... jsem si tu přihlášku zapomněla ve skříňce. Přinesu ti ji zítra.

Takže teď se musím přihlásit do kroužku vaření. Nahlas jsem si povzdechla. Mé schopnosti vaření jsem totiž zdědila po mámě - byla jsem v tom fakt špatná. Proč jsem nemohla jenom říct třeba kroužek malování nebo... oprašování kamenů? Litovala jsem toho, že tu na škole nebyl feministický spolek. Dokonce jsem to na začátku školního roku hledala, ale nic. Na mé minulé škole jsme si s mou nejlepší kamarádkou Adalyn založily feministický spolek. Pak se postupně přidala celá parta a bylo to boží.
Hned se mi zastesklo po mých kamarádech. Měla bych jim odepsat, ale já nevěděla co. Všechno to bylo pomatené.

Ani další ráno jsem se necítila více provinilé. Byla jsem moc zaměstnaná přihlašováním se do klubu vaření. Klub vedl učitel George Chilmi, který vypadal děsně unaveně.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho, když jsem vešla do kabinetu. Jen kývl hlavou a oči nechal zavřené. Nervózně jsem stála mezi dveřmi.

„Něco po mě chceš?“ otázal se učitel.

Ne, zašla jsem do vašeho nesdíleného kabinetu jen proto, abych vás mohla pozdravit.

„Ano, moc ráda bych se přihlásila do kroužku vaření,“ vyhrkla jsem a neohrabaně si potáhla tašku aby mi přestala padat.

Konečně otevřel aspoň jedno oko a přiměřil si mě. Rozpačitě jsem se na něj usmála.

„Fajn,“ zamumlal nespokojeně, protože své oči teď musel plně otevřít, aby mi tu přihlášku našel. Začal se přehrabovat ve všech šuplíkách, až to konečně našel v jedné hodně hluboko pod různými papíry, bonbóny a lahvičkou kolínské. Předtím, než mi to podal, si mě ještě jednou mě přeměřil. „Chodíš ty, vůbec na naší školu?“