Better Choice [Liam Payne]

12. THE END

Zítra v jednu hodinu odpoledne. Pořád jsem si to přehrávala v hlavě a koukala na Liama jak večeří. Vůbec jsem si nedokázala představit, co mě na tom sezení čeká. Nezajímala jsem se, jak probíhá rozvod, i když jsem ho měla v plánu vlastně od začátku. 

"Víš, napadlo mě..." odkašlal si Liam.

"Nechtěla by ses dnes projít? V centru v London eye jsou dnes vyhlídkové jízdy a mohlo by to hezké, když město svítí." překvapilo mě, že mi tohle nabídl. Den předtím, než se máme rozvést.

"V tuhle dobu jsem tam ještě nebyla." snaživě jsem se usmála, ale fakt, že mi byl mizerně, mi to dost stěžoval.

"Já taky ne, tak až dojíme, můžeme se kousek projít." tím byla debata uzavřena. Po večeři jsme společně naskládali nádobí do myčky, já se trochu upravila a oba navlečení v tmavých kabátech, jsme vyšli do zimy venku. Přitáhla jsem si kabát více k tělu a zalitovala, že jsem si nevzala i nějaký teplý šátek. 

Takhle docílím možná toho, že na zítřek nebudu úplně fit. Liam mě tak nějak automaticky vzal za ruku a tentokrát jsem to byla já, kdo jeho dlaň stiskl první. Nějak jsem si musela užít tenhle čas s ním. Díky zimnímu oblečení nás nikdo kolem nepoznával, tak jsme se kousek do centra svezli linkovým autobusem, a pak vystoupili u Temže.

"Teda to je," vzdychla jsem při pohledu na osvětlené Londýnské oko. I přes to, že tu žiju už nějakou dobu, některé věci mu pořád zůstaly tajemstvím. Liam neměl tolik času někam mě brát a já sama bych stejně nešla. Možná se to změní, až budu sama. Vystáli jsme dlouhou frontu, která se táhla několik metrů od prodeje lístků a já byla čím dál tím víc nadšenější.

Když jsme vlezli do kabinky jako první, hned se zavřela.

"Počkej, to pojedeme sami?" vykulila jsem oči.

"Zaplatil jsem to, nechci se tu tlačit s dalšími deseti lidmi a bát se, že mě někdo pozná." sundal si čepici a já chápavě přikývla. Mně osobně to bylo jedno, protože mám stejně v plánu zůstat celou dobu namáčklá na skle. Postavil se vedle mě a oba jsme koukali na tu krásu venku. Pofukoval lehký vítr a občas snesl i nějaké sněhové vločky. Romantika.

Mimoděk jsem se opřela o Liamovo rameno a snažila si to co nejvíce užít. Jeho ruka se mi obtočila okolo ramen a přitáhla blíž k sobě. I on to musel cítit. "Mohl jsem tě tu vzít dřív." pohledem stále setrvával před sebe, zatím co já skenovala jeho obličej.

"To nevadí, jsme tu teď." snažila jsem se říct povzbudivě.

"Jo, večer před tím, co se máme rozvést." sarkasmus v jeho hlase nechyběl. "Pozdě, ale přece," usmála jsem se. "Navíc, i po tom můžeme zůstat přátelé." Řekla jsem nejistě. 

"Udržet přátelství nebude jednoduché. Do teď jsi byla všude se mnou, ale až někam znovu pojedu, už nebudeš." odpověděl. Nechala jsem jeho slova viset mezi námi. Zdálo se, že jeho samotného to mrzí stejně, jako mě. Ale na to už je pozdě. Už zítra. Zítra všechno skončí. I když svým způsobem to skončilo dávno, vlastně, nikdy to ani pořádně nezačalo. Zbytek času stráveného v Oku jsme promlčeli. Nevadilo mi to, i tak se mi to líbilo. Když jsme se dostali domů, bylo už po jedenácté. 

"Děkuju," pronesla jsem nejistě a raději se věnovala rozepínání bundy, než abych se musela koukat na něj. Pak jsem vešla do obýváku, kde ležel Aro a slyšela, že mě následuje.

"Řekni mi, Shannon," donutilo mě to zastavit a otočit se k němu čelem.

"Kdyby to teď nebylo takhle, my se nikdy nevzali, protože by nás do toho někdo nutil, ale byli bychom volní, uvažovala -" zarazil se, no pak si nejspíš dodal odvahy a pokračoval.