Dračí dívka (POZASTAVENO)

Kamínek

Pomalu vstala z křesla, na kterém seděla už minimálně tři hodiny a protáhla se. V knihovně trávila hodně času. V téhle škole byla už pár dní, ale u draků znovu nebyli. Dozvěděla se hodně zajímavých věcí. Třeba to, že příběh Eragon byl částečně založený na pravdě. Ale byla to již dávná historie. Také zjistila hodně významných dračích jmen, ale žádné nebylo nejlepší. Bylo jich opravdu hodně. Například Safira, Vanilor, Eridor, Juga, Lenora, Solah a mnoho dalších. Jenže žádné nebylo dokonalé. Žádné nebylo pro Nairu dost dobré. Sice se už začali učit, ale většinou probírali jen historii a podobné věci.

Vzala ze stolku všechny knihy a šla je vrátit do polic. Hledala místa odkud je vzala, když jí najednou zmizela z hlavy čepice, kterou začala kvůli odlišným uším nosit. Položila ruku na vlasy a vztekle se otočila na šklebícího se kluka z její třídy svírajicího její čepicí. Pokud se nepletla, tak se jmenoval Martin. Zandala knížky na náhodná místa v polici a chmatla po čepici, kterou kluk stále svíral v rukách. Jenže chlapec uhnul, škodlibě se usmál a začal utíkat.

"No dopr." zanadávala a vyrazila za ním. Běžela celkem rychle ale kluka nemohla dohnat. Při běhu strkala do různých lidí. Zahnula za roh, když v tom někoho srazila. Sama spadla na zem. Zaklepal sebou a rychle se zvedla. Uviděla dívku, co srazila. Okamžitě jí podala ruku. Pomohla dívce vstát a už chtěla běžet dál, jenomže dívka jí oslovila. Naira se na ní znuděně otočila, ale poté si jí začala prohlížet. Měla dlouhé bílé vlasy, svázané do tenkých copů. Krátké šedé šaty a v ruce nesla dvě knihy. Byla nižší než Naira a taky byla dost pohublá.

Dívka jí oslovila, "Ahoj. Já jsem Light. A ty?" řekla mile dívka a roztomilé zamrkala.

"Já jsem Naira" vzdala to nakonec a sledovala Martina, jak se společně s její čepici vzdaluje.

"Jestli chceš, tak ti mohu půjčit svojí." řekla Light, když viděla, jak se smutně dívá za čepicí. A začala se přehrabovat krabicí, která byla položená vedle na stolku.

"Co?" otočila se zpět na Light.

"No jestli chceš, tak ti mohu půjčit svojí čepici, " řekla mile a usmála se. Vytáhla z krabice vínovou čepici s malými kočičími oušky. "Tady je," podala jí Naiře.

Naira si čepici vzala do rukou a zaujatě si jí prohlížela. Poté se podívala na Light, která se usmála a začala se vytrácet.

"Co se děje Light?!" začala vyšilovat. Light se ale jenom dále usmívala a pomalu mizela. Naira jí chtěla chytit za ruku, ale ruka prošla skrz. Poslední co zůstalo potom, co Light zmizela, byl malý přívěsek jednorožce. Ten se vmžiku také vytratil.

Naira se zmateně rozhlížela po knihovně. Uviděla krabici, ve které se Light přehrabovala. Nasadila si čepici a šla ke krabici. Vevnitř zůstal jenom malý modrý kamínek. Naira ho uchopila, ale okamžitě ucukla. Ten kamínek byl příšerně rozpálený. Sundala si tedy čepici a dala ho do ní. Čepice začala být okamžitě horká, proto začala Naira utíkat k nejbližším záchodům.

Zašpuntovala umyvadlo a rychle do něj kamínek vhodila. Poté si nasadila čepici. Ještě se rozhlédla jestli někdo na záchodech není a podívala se na spodek všech kabinek, aby se ujistila, že někde nevyčuhují nohy. Poté zapla ledovou vodu. Kamínek začal okamžitě praskat. Naira se k němu naklonila, jenže kamínek se úplně rozletěl. Naira uhla a skočila k zemi. Po chvíli vstala. Celá místnost byla zaprášená. Všude poletoval prach. Podívala se do umyvadla. Kamínek tam nebyl. Rozhlédla se znovu po místnosti a napadlo jí, že by se měla rychle vypařit.

Už šla ke dveřím, jenomže prach začal náhle světélkovat. Naira to zaujatě pozorovala a čekala, co se bude dít dál. Prach se začal seskupovat do různých tvarů. V jednom rozpoznala nějakou paní.

Ta paní seděla na trůnu. Přiběhl k ní mladý kluk a něco jí hlásil. Paní na trůně se okamžitě zvedla a vyšla. Došla ke stáji pro koně, kde na jednoho nasedla a vydala se na cestu. Po nějaké chvíli se objevili skály. U nich paní sestoupila a začala se rozhlížet. Doběhl k ní jiný mladík a dovedl jí k dolu. Tam přišel starý pán a podal jí tři malé kamínky.

Naira si protřela oči a podívala se na kamínky znovu, rozpoznala v nich draka, jednorožce a delfína. Přesně toho draka, kterého má na krku ona.

Paní přikývla a starý pán ukázal na krabici, která stála vedle. Paní krabici naložila na koně a sama nasedla. Něco ještě řekla a odjela. To co řekla jako poslední bylo slovo Fenwea.

Obraz se začal vytrácet až úplně zmizel. Záchody ovšem zůstaly od prachu a umyvadlo, kde byl kamínek bylo nakřáplé a černé.

Naira šla ze záchodů pryč a rychle se vrátila do knihovny. "Proč Fenwea?" přemítala už zase nahlas a prohledávala na počítači, který byl v knihovně volný k dispozici, stránky se slovem Fenwea. "Hmm.... Hotel...Ten to asi nebude..." mumlala si šeptem.

"Co třeba tohle?" klikla na jednu stránku.

Fenwea znamená v Filonštině Bojovník. Dříve se tento název často používal jako jméno pro draky. Jenže od té doby, co se sjednotily všechny království a naučili se normální lidské jazyky, byl tento jazyk téměř zapomenut. Je v něm napsaná celá kniha Rad. Později ovšem byla kniha Rad přeložena a nyní je ve všech jazycích.

"Hmm...Ale proč ho použila?" přemýšlela Naira a vyhledala slovo Filonština.

Filonština byl jazyk, který používaly všechny království, aby se mezi sebou dorozuměli. Většinou mělo každé království svůj vlastní jazyk. Nyní se však používá převážně lidský jazyk. Proto Filonština téměř vymizela.

Přečetla si a vyhledala ještě pojem kniha Rad.

Kniha Rad se používá jako pomůcka při zkoušce ve škole. Tím je myšlena zkouška rozdělení, která se opakuje každý čtvrt rok. Každý čtvrtletí je jiná a to podle toho na jakém stupně daný student je. Může se dostat na vyšší stupeň, ale zároveň může i propadnout. Kniha Rad není mimo zkoušek nikde jinde k sehnání.

"Není to ta, kterou mám v pokoji?" přemýtala nahlas a běžela k pokoji. Už tam skoro byla, ale ozvalo se zvonění. "Odpolední vyučování", pomyslela si. Doběhla tedy do pokoje a rychle popadla sešit a popisku. Vyběhla směrem k třídě.

Při běhu se zapomněla dívat na cestu a srazila se s někým. Rychle se zvedla a podala neznámému ruku. Byl to pan ředitel.

"Omlouvám se, pane," zvedla Dianova a sklopila oči k zemi. Pan ředitel se začal oprašovat a se zájmem sledoval Nairu.

"Nevadí. Stává se. Ale byl bych rád, aby jsi příště nedělala pokusy na záchodech," usmál se Dianov.

Naira se zarazila a vykulila oči. "Om-Omlouvám se," zachmuřila se, protože věděla, že bude mít průšvih.

"Ale neboj se nikomu to neřeknu," řeknul šeptem a mrknul na ní. Poté se otočil a odešel.

Stále překvapená Naira stála na místě. Poté si uvědomila, že má hodinu a vystartovala do třídy.