Malinový klan: Stíny nevinnosti

2: řeka

Bylo ještě tak brzy, že slunce nestihlo ozářit mýtinu Malinového klanu, když Křemínek vstal ze svého pelíšku. Chtěl být na dnešní trénink nastoupený včas! Zběžně si tedy upravil kožíšek a šel si sednout před učednické doupě, kde vyčká, až si ho vyzvedne učitelka. Některé kočky už byli na nohou a posilňovali se u hromady před dlouhým letním dnem. Křemínek občerstvení rozhodně nechá až po tréninku!

Černobílý kocourek nemusel čekat dlouho. Šalvějka se objevila hned, jak mu srst pohladily první paprsky slunce.

,,Dobré ráno, mládě. Vidím, že už jsi připravený na dnešní trénink," usmála se barevná kočka. Slunce v zádech jí srst téměř majestátně ozařovalo. Křemínkovi se tento výjev velmi zalíbil, a proto úsměv oplatil.

,,Ranní ptáče, dál doskáče!" vyřkl čerstvý učedník. Nesmí přeci udělat hned první dojem špatný, no ne?

,,Samozřejmě," uculila se Šalvějka a švihla ocasem. ,,Tak pojďme - dnes ti ukážu naše území," mňoukla a vydala se směrem k východu z tábora. Křemínek svižně vyskočil na nožky a svojí učitelku následoval.

Dvě kočky bok po boku vyšli z mýtiny, která ohraničovala jejich tábor. Tábor byl z velké části ohraničen borůvčím, které v letním období kočkám obstarávalo výživné občerstvení. Nyní bobule ještě nebyli zralé, ale k plnému dozrání už nebude trvat dlouho.

,,Tak, vyprávěla ti matka o válečnickém zákoníku?" ptala se Šalvějka svého učně. Ten zpozorněl a našpicoval uši.

,,Ano, říkala mi o něm. Stojí tam, že musím být oddaný svému klanu a vždy ho chránit," mňoukl Křemínek a doufal, že tak je to správně. Šalvějka přikývla.

,,To je správně. Klanu musíš být oddaný za každé situace," mňoukla a následně mu převyprávěla další body ze zákoníku. Křemínek bedlivě poslouchal. Už to slyšel od matky, ale tolik si to nepamatoval. Šel bok po boku své učitelky a nad hlavami jim zpívali ptáci.

,,Co když mi velitel přikáže, abych zabil kotě? Jeho slovo je zákon, ale nechat kotě trpět je nepřijatelné, takže se to navzájem vylučuje," namítl Křemínek nejistým hlasem. Šlavějku tato otázka, zdá se, zarazila.

,,Tuto otázku bych od tebe nečekala," přiznala ,,ale jsem ráda, že nad tím přemýšlíš a opravdu mě posloucháš. V takovém případě musíš použít selský rozum. Je to důkaz toho, že ani slova tak vážená, jako válečnický zákoník, nemůžeš brát v některých případech doslova," usmála se. (A tak by to mělo být i s biblí, děcka.) Křemínek se pousmál a kývl. To mu jako odpověď bohatě stačilo. Použít selský rozum!

Kočky mezitím pomalu došli k řece, která lemovala hranice jejich klanu. Šalvějka došla až ke břehu, aby se napila. Této živé vodě nikdy neodolá. ,,Teď se nacházíme u řeky, která nám náleží. Na druhém břehu začíná území Rybízového klanu," vysvětlila Křemínkovi, a nad jménem cizího klanu pokrčila čumák.

Křemínek stál opodál a vše pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Nelákala ho ani voda, ani střet s cizími válečníky. Šalvějka se na něj ohlédla a pobídla ho, ať jde blíž. ,,S vodou se musíš včas seznámit. Nemusíš se ale bát, já na tebe spěchat nebudu," mňoukla konejšivým hlasem. Křemínkovi to dodalo odvahu, aby přišel aspoň tak blízko, aby se k vodě natáhl čumákem a napil se.

,,Chutná mnohem lépe, než voda z kaluží," uculil se Křemínek nesměle. Šalvějka se zazubila.

,,To tedy chutná. A skvěle tě může v horkých dnech osvěžit," řkouc a jako demonstraci po svém učni šplouchla pár kapek vody. Jakmile na Křemínka dopadly kapky vody, naježil se a zkoprněl. Fuj, fuj, fuj! Šalvějka se při tom pohledu musela smát. Její duše kotěte nemohla odolat.

Křemínek se nejistě usmál. ,,Voda je divná," mňoukl a uchechtl se. Šalvějka se zasmála.

,,Zvykneš si. Pojď, půjdeme dál," pobídla ho švihnutím ocasu a vydala se podél řeky dál údolím. Křemínek se oklepal a svou učitelku následoval. Hezky s odstupem od vody. V blízké době se tedy koupat rozhodně neplánuje!

--

Šalvějka s Křemínkem celé území prošla do pozdního odpoledne. Když se vrátili do tábora, zbývalo do konce dne ještě mnoho času.

,,Tak zítra buď připravený včas," mňoukla Šalvějka ke svému učni.

,,To se nemusíš bát!" mňoukl Křemínek výjimečně sebejistě. Na svou docházku by jednou chtěl být hrdý.

Šalvějka se na něj usmála a mávnutím ocasu se s ním rozloučila. Se svým učněm byla moc spokojená. Může se sice jednat o počáteční nadšení, ale líbilo se jí, jak zvídavý ten hoch je. Přemýšlí nad tím, co se řekne, a jen hloupě vše neodkývá. To se cení! O své vlastní nadšení se teď chystala podělit se svou drahou polovičkou, Větrným chvostem.

Křemínek měl z úvodní hodiny výcviku také pozitivní pocity, proto se šel k hromadě najíst. Nestihl tam však ani dojít, když ho doběhl Svižník s Pstroužkem.

,,Tady jsi!" křičel Svižník, div všem přítomným nezalehly ušní bubínky.

,,No nazdar, to už máte po tréninku?" ptal se Křemínek zvídavě. Tak rychle?

,,Ano! Nám to do hlavy leze rychle," řka Pstroužek. Křemínek přimhouřil oči a myslel si, že to bude spíš naopak. Ještě, když Svižník tak horlivě přikyvoval.

,,Teď nejdeš jíst, že ne? Ti musíme ukázat to místo!" mňoukal Svižník.

,,Já mám ale hlad," namítl Křemínek, více odporu však projevit nestihl. Svižník ho chňapl za kůži a začal tahat pryč z tábor. ,,Honem, dokud se nikdo nedívá!" špitl Pstroužek a kamarády následoval. Křemínek se ani odporovat nesnažil. Ugh, no tak se nají potom.

Svižník Křemínka pustil, jakmile měl pocit, že jsou v bezpečné vzdálenosti od tábora. Ten se oklepal a na oba se zamračil. ,,Co je tak důležitého, že se ani najíst nemůžu?" mňoukl, ale kocouři se jen uchechtli.

,,Pojď," pobídl ho Svižník a svižně se rozběhl do pryč. Křemínek si povzdechl a společně s Pstroužkem jej následoval. Netrvalo dlouho, a mládenci doběhli pod kopec jeskyně smrti. Křemínek zpomalil a zastříhal ušima. Zdá se, že Svižník míří nahoru.

,,Jeskyně smrti? Tu jsem dnes už ale viděl," namítl. Svižník se na něj otočil a zazubil se. ,,Ale jsem si jista že ti ji Šalvějka neukázala zevnitř!"

,,Zevnitř?" našpicoval Křemínek zvídavě ouška. To ho zajímalo. Ale neříkala náhodou Šalvějka, že je to nebezpečné? Hm, co oči nevidí, to srdce nevidí.

,,Pojď," mrkl na něj Svižník a začal šplhat do kopce. Křemínek překonal svou nejistotu a začal ho následovat.

Pstroužek postával dole u kopce a nikam se nechystal. ,,Já tu počkám a dám pozor, aby vás nikdo neviděl," mňoukl. Svižník se na něj otočil a mezi zuby procedil: ,,Srabe."Pstroužek švihl ocasem a zasyčel. Pfff! On žádný srab není! Ale i tak tu radši zůstane. Nerad by v té díře zdechl...