✈︎moving✈︎

615 37 7
                                    

edit 2021- Taak jo.. na začátek bych chtěla upozornit, že po dobu psaní této knížky se mi DOST měnil styl psaní. Myslím si, že to špatné není, ale samozřejmě se ještě učím.

Dle mého se to do odpadu Wattpadu nedostane, takže chill.

Dala jsem si s tím dost záležet a každou kapitolu psala nejdříve na papír, znova na papír (aby to nebylo příšerné) a nakonec do mobilu s následným trojnásobným zkontrolováním.

Pokud najdete jakoukoli pravopisnou chybu, napište to do komentářů (krom interpunkce). Nepatřím mezi lidi, co by něco hrotili, kvůli připomenutí chyby.

Také jsem příběh nedávno upravovala a rozdělovala texty, protože to byl jeden velký guláš dohromady. Takže jestli jsou v komentářích jen tak random komenty, byly to reakce na ty strašně dlouhé texty.

Nestyďte se zanechávat komentáře. Miluju to <3

A nakonec bych chtěla říct, že to ze začátku možná vypadá suše a nic moc, ale mně osobně se vyvíjení příběhu líbí a doufám, že se bude líbit i vám.

Teď už vás nechám číst :)

„Proč prostě nemůžu zůstat tady a bydlet sám?!"zařval jsem na otce. „Už mi není 5, dokážu se o sebe postarat!"

„ Já vím, ale nejsi plnoletý, to zaprvé, zadruhé tvá matka je na tom teď špatně a..." „A necháme jí tu, ať se z toho dostane sama."vyrušil jsem ho. „..a já tě nenechám s někým, kdo se nedokáže postarat o sebe, natož o dítě!" zvýšil hlas, až mě to vyděsilo. „Nemůžu za to, že udělala, co udělala." řekl jsem už normálně.

On se ke mně otočil úplně, přišel blíž a bez emocí řekl:„Dobal si věci, už se o tom nebudeme bavit." Já v tu chvíli pochopil, že tohle nikam nevede, sklopil jsem hlavu, došel ke kufru a začal dobalovat. Když jsem měl dobaleno, vzal jsem kufr, který byl tak třikrát větší než já a šinul si to uraženě dolů po schodech. Přišel jsem dolů a uviděl otce.

„Můžeme?" zeptal se. Pokrčil jsem rameny, odvrátil pohled, rozhlédl se kolem sebe, nahodil ironický úsměv, otočil se zpět na něj a zeptal se:„Mám na výběr?" On nic neřekl, otočil se, vzal zavazadla, vydal se k hlavním dveřím a já otráveně za ním.

Nasedl jsem do auta, kde už čekal tatův známý, který nás má odvést na letiště. „Ahoj Alexi." pozdravil ho otec, já jen řekl tiché „ahoj.." Alex nás taky pozdravil, naposledy se zeptal jestli máme vše a mohli jsme vyrazit.

Po deseti minutách jízdy Alex zaregistroval mě ve zpětném zrcátku, jak jako tělo bez duše koukám z okénka. „Co tak skleslej?" zeptal se. „Vždyť se stěhuješ do Kanady!" dodal. Protočil jsem očima, nasadil sluchátka, předstírajíc, že jsem nic neslyšel a doufajíc, že se mě už nebude ptát jsem hledal písničku v mobilu. Než jsem ji zapnul, slyšel jsem ještě, jak se Alex ptá otce, co mi je, ale odpověď jsem už neslyšel, protože mi v uších začala hrát nějaká debilní písnička.
*

Vystoupil jsem z auta, vyndal sluchátka, vzal kufr, rozloučil se s Alexem a následoval otcovi záda. Celou dobu na letišti jsem se na něj ani nepodíval. Nebyl jsem naštvaný, protože se stěhuje, chápal jsem to, byl jsem naštvaný, protože se stěhuju s ním.

S mámou jsem být nemohl, protože je to troska, prarodiče mám jen ve Vancouveru, samotného mě nenechají bydlet ani jeden, sakra je mi už 16, nejsem dítě, takže jsem musel s tátou. Ale z toho všeho jsem nejvíce naštvaný na mámu, která za tohle vše může a já jí to nemůžu vyčíst do očí, protože by se ještě víc zhroutila, takže si to nějakým způsobem vybíjím na něm. Já vím, je to špatné, ale já jsem v tomhle všem ta oběť ne? I kdyby ne, nehodlám zatím přestat.

V letadle jsem si z batohu vytáhl tužku, podložku s papírem a začal kreslit. Po nějaké době mi někdo vedle mě vytáhl sluchátko z pravého ucha, ve kterém hrála nahlas hudba, aby mě nikdo nerušil. Byl to otec, říkal, že bych ji neměl kreslit, že stěhování bude pak těžší.

„Ale já chci."odpověděl jsem, sluchátko si vzal zpět, ale nenasadil ho do ucha. „Víš, že já za to nemůžu." ozval se znova. „To mi ale nebrání v tom jí kreslit." řekl jsem podrážděně a sluchátko si nandal do ucha, aby na mě už nemluvil, a tak se taky stalo.
*

Po asi hodině jsem měl obrázek hotový. Byla na něm má matka, jak se usmívá. Vždy mi zvedlo náladu, když se začala smát tím příšerným, pronikavým, pisklavým, trochu vtipným hlasem, ale mně to nevadilo. Smála se a to bylo hlavní. Achjo, kéž by to neudělala, kéž by nepodvedla tátu s tím parchantem a nerozdělila rodinu.

Tyto věty jsem si od doby, co jsem se to dozvěděl, opakoval v hlavě minimálně stokrát, vždy se mi udělalo na nic, ale nikdy jsem nebrečel. Teda nikdy jsem moc nebrečel kvůli někomu, když udělal něco, co by mě mělo ranit, ani když se mi posmívali, kvůli výšce, prostě jsem to neřešil.

Zranilo, ublížilo a zklamalo mě nemálo lidí a já vím, že všichni jsou stejní. Brečel jsem fakt hodně, jen tehdy, když umřel můj děda. Byl v podstatě můj nejlepší kámoš, vždy mě chápal a bylo mi smutno a líto, že tu se mnou nebyl, když se naši rozváděli a když jsme se stěhovali. Byl to jediný člověk, za kterým jsem mohl kdykoli, s čímkoli přijít, on mi poradil a hned přešel na jiné téma, abych se netrápil. Jak říkám, měl jsem ho rád a od jeho pohřbu mi neukápla slza, takže celý jeden rok. Jakobych v sobě měl nějaký blok, něco co mi brání brečet, něco co mi vždy nějak "řekne", že co se mi právě děje, není nic oproti smrti mého dědy, takže nemám důvod brečet.

„Necháš si ho?" zeptal se najednou otec po té, co mi opět vyndal sluchátko z ucha a tím mě vyrušil v přemýšlení. „Ano, chci si ho vystavit, abych ji měl alespoň nějak u sebe."odpověděl jsem. On tedy kývl a pokračoval ve čtení nějakého letáku, který měl před sebou. Nakoukl jsem co čte, nic zajímavého, takže jsem tedy pootočil hlavu zpět, dal obrázek do desek, které do teď sloužily jako podložka, tužku i desky jsem uklidil do batohu, dal si zpátky sluchátko, podíval se z okénka, u kterého mimochodem sedím, zavřel oči a pokusil se usnout.

Tak mám tu nějakou splácaninu, co se objevila v mé hlavě, tak snad se bude líbit.💕

·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fackWhere stories live. Discover now