·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fack

Don't forget...

*pátek*

Ještě, když byla venku tma, tak mě probudilo Finnovo neustálé převalování. Posadil jsem se a podíval se na něj. Převalování ustalo, tak mi bylo jasný, že nespí. „Finne?" promnul jsem si oči. Nic se neozvalo. Podíval jsem se na hodiny na nočním stolku a bylo 3:47 ráno.

„Já vím, že nespíš." řekl jsem. Chvíli se nic nedělo, pak rychlostí světla vstal a zamkl se v koupelně. Taky jsem vstal a přešel ke dveřím od koupelny. Dvakrát jsem zaťukal. „Jsi v pohodě?" zeptal jsem se. Nic se neozvalo.

„Finne..mluv se mnou." řekl jsem. „Jacku, jdi pryč." řekl opravdu potichu a z toho tónu jsem poznal, že mu úplně do povídání není. „Hele, jestli jde o ten včerejšek, tak-" „Prostě jdi spát." řekl už důrazněji.

Položil jsem na dveře ruku, hlavu přiložil uchem, abych slyšel, co se děje uvnitř. Nic moc jsem neslyšel. Povzdechl jsem si, opřel čelo o dveře a zavřel oči.
Kdybych tak věděl, že Finn dělá v tuto chvíli to samé......
*

Přišel jsem na snídani unavenej, mrzutej a vypadající jak mrtvola. Finn už tam byl a choval se úplně normálně, jako by se nic nedělo.

Sedl jsem si naproti němu a podezíravě se na něj podíval. Navázali jsme oční kontakt, ale on ho pak urychleně přerušil a bral si od Mary svojí snídani. „Jacku v kolik máš v plánu tak odcházet?" zeptala se mě Mary. „Asi kolem desáté?" odpověděl jsem. „No já jen, že mi volal manžel a v zahraničí se asi zdrží ještě pár dní, vyskytly se menší komplikace, tak tu ještě můžete klidně být kluci." podívala se na mě a na Thea.

„Moc děkuji, ale už bych měl opravdu domů." řekl jsem. „Dobře." řekla Mary. „A jaké bylo včerejší noční koupání?" zeptala se. Já a Theo jsme málem vyprskli džus a Finnovi zaskočilo. „Cože?" zeptal se jí. „Přesně! Jaký byl bazén Borisi?" zašklebil se na něj Miles. „Sklapni." odsekl mu Boris.
*

S Finnem jsme došli do jeho pokoje a já si sbalil věci k odchodu. „Finne?" „Hmm?" otočil se na mě. „Noo... ohledně dnešní noci a včerejšku-" „Jacku.." přišel blíž, „..prostě...promiň. Já..noo prostě na to zapomeň-" „Ne." přerušil jsem ho, „Chci o tom mluvit." zvedl jsem hlavu, „Nepřijde ti zvláštní, jak se chováme celý tenhle týden?"

„Jak to myslíš?" zeptal se. „Takhle se k sobě přátelé nechovají. Ani nejlepší. Je hezké to prostě přejít a neřešit, ale to už dál nejde. Nebo alespoň já už tak nemůžu." odmlčel jsem se, „Finne přemýšlel jsi vůbec ten večer, co by to se mnou mohlo udělat? Přemýšlel jsi vůbec nad tím člověkem na druhé straně? Nad tím člověkem, kterého jsi políbil??? Protože mě to tak nepřipadá." Mlčel. „Ale já nejsem nějaký test, na kterém můžeš testovat svoji orientaci a pak to prostě nechat být-"

„Vždyť jsi řekl, že to s tebou nic neudělalo." nechápal. „A cos chtěl slyšet?!!" křikl jsem. „Ty jsi nechtěl slyšet, že to se mnou něco udělalo. Já byl pouhý test." řekl jsem už normálně a trochu zklamaně. Jemu došlo, kam tímhle vším mířím a nevěřícně se na mě díval.

Nic. Ani slovo ze sebe nevydal. Právě jsem mu naznačil, že jsem možná na kluky a on mlčí jako hrob. Provinile sklopil pohled, párkrát němě zaklapal pusou, ale pak ji zase zavřel.

Nevěděl, co má říct. Stál tam, jak tvrdý Y a pořád nic neříkal. Hleděl jsem mu do jeho tmavě hnědých, hypnotizujících očí a doslova si svým pohledem přál, ať něco řekne. Nic.

Takových 20 vteřin jsme tam takhle stáli a nevěděli, co dělat. „Měl bych jít.." vzal jsem si věci. „Jacku počkej." konečně něco řekl. Pomalu jsem se se svými věcmi v rukou otočil na něj. „Ano?" nadzvedl jsem obočí. „P-promiň, že jsem na tebe nemyslel..." špitl. „Vše?" On sklopil pohled, ale nic neřekl. „Fajn." odešel jsem.
*