,,ty vole,jsme absolventky!" řvala vedle mě Amy. Její nadšení jsem tak úplně nesdílela,protože se můj pohled směřoval úplně jinam.
Přesněji řečeno na úplně někoho jiného. Byla jsem ve svých myšlenkách,ze kterých mě nevytrhl ani uřvaný hlas mé kamarádky.
Komise,co jsme měli u maturit se skládala ze čtyř žen a jednoho muže. Všichni ho znali jako pana Darcyho,muže kolem čtyřicítky s atletickou postavou,celkem milého a slušného,jen já ho znala jako Josepha,romantického,krásného,zelenohnědo okého fešáka..mého Joshe.
Slabě se na mě usmál a prošel kolem nás. Hlavního zkoušejícího mi měl sice dělat on,ale nakonec dělal jen přísedícího. Proč asi? Už chápu proč by si studentky neměly začínat s kantory,má to naprosto jednoduchý důvod. Když se pak rozejdou,tak reagují stejně jako kteříkoli jiní chlapi. Buď se chtějí mstít,nebo být přátelé,nebo vás ignorují,což přesně byla Joshova varianta.
Rozešli jsme se před půl rokem,protože jsme si přestali rozumět. Lépe řečeno jsme na sebe neměli čas,já měla před maturitou a přijímačkama,on musel dohánět známky k uzavření a řešit praxe. Byli jsme rádi,když jsme se viděli jednou týdně na dvě hodiny a to jsme se většinou stihli i pohádat.
Konec jsem dala já a Josh to vzal víc než dobře. Od toho dne jsme se maximálně pozdravili a jinak si každý žil vlastní život. Na tělocviku na mě mluvil jen kvůli známce,nebo opravdu z nutnosti a to dost chladným a odtažitým hlasem,že jsem mu neměla ani náladu odpovídat. S historií to bylo horší. Tam musel být objektivní. Snažil se mě zkoušet co nejméně. Pokud možno se úplně vyvarovat mému jménu a kontaktu se mnou.
Každý dokáže odsoudit a říct ona je úplně pitomá,nebo no jasně,potřebovala lepší známku,tak vlezla učiteli do postele,nebo úplně pitomý předsudek: na zralou ženu by neměl,tak svedl dítě, ale už se na to nikdy nikdo nepodívá z role onoho učitele a té dané studentky. Nikdo neřekne oni se milují.
Vzpomínky- miliony bodavých střípků zabodávajících se do srdce. Jsou to jizvy na duši,které se nezahojí tak snadno jako ty na těle. Kord když jste v přítomnosti někoho,s kým ty vzpomínky souvisí.
Vzpomínky na první setkání,když jsem se hlásila na tenhle gympl a omylem jsem vrazila do urostlé a tvrdé postavy,nekoukala jsem totiž na cestu a hlavně se v té velké škole ztratila. Když jsem vzhlédla,tak první co jsem uviděla byl ustaraný výraz v zelenohnědých očích. Tehdy byl mou motivací a já věděla,že se na tuhle školu musím dostat.
Vzpomínky na první hodinu s ním. Shodou okolností byl třídním učitelem mého ročníku.
Ten plesot srdce,když si mě pamatoval. Chápete? Pamatoval si zrovna mě. Holky na mě žárlily a neměly mě rády,takže jsem se celé čtyři roky bavila možná s pěti lidmi.
S Joshem jsem nikdy nebyla nervózní. Byla jsem prostě svá. Milovala jsem volejbal,trávila čas v posilovně a nejednou se stalo,že měl Josh volnou hodinu a využil ji stejně jako já k posilovně,nebo chvilce v tělocvičně. Jelikož jsme oba hráli závodně volejbal,tak jsme si často při těchto volných hodinách postavili hřiště a jeden na jednoho si zahráli a zatrénovali. Stala se z toho skoro denní rutina a když jsme měli plný počet hodin,tak jsme se sešli po škole,ale to už jsme většinou nebyli sami a kouzlo okamžiku se vytratilo.
Dohodli jsme se mezi čtyřma očima na tykání,což jsem jen uvítala. Vůbec jsem si nedokázala představit rozdělení v podobě dvouměsíčních prázdnin.
Což jsem si ani dokazovat nemusela,protože úplně náhodou nám chyběl na campu volejbalový instruktor a zcela náhodou neměl Josh nic lepšího na práci takže jsme spolu byli od půlky července do půlky srpna. Celé čtyři týdny. Tam jsem si začala uvědomovat,že má náklonnost už není jen platonická.
