"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

„Co tady děláte?" zeptala jsem se, když jsem otevřela dveře našeho kupé. Byli tam James s Blackem a o něčem mluvili s Abby a Mad.

„Otravujou vás dlouho?" zeptala se Lily stojící vedle mě.

„Vlastně jsme si celkem dobře popovídali," přiznala Abby.

„Co že jste?" zeptala jsem se s vykulenýma očima, „asi jsem špatně slyšela."

„Neslyšela jsi špatně," usmála se Mad, „vážně jsme si pěkně popovídali."

„A o čem jste si povídali?" zeptala se Lily.

„O ničem zajímavém," odpověděl James. Nemůže prostě odpovědět normálně?

„Takže nám to neřeknete?" protočila jsem očima.

„Ne. Jsou věci, které byste neměly vědět," usmál se Black. Nechápala jsem, co dělají u nás v kupé a proč se chovají normálně, ale doufala jsem, že je to brzy přejde. Takhle mi dost ztěžovali to přesvědčování se, že Jamese nepotřebuju a bude mi lépe bez něj.

„Fajn," pokrčila jsem rameny a otočila jsem se na Abby. Byla jsem rozhodnutá ty dva ignorovat, „hádej, kdo je druhý prefekt."

„Louis, jak říkala Lily?"

„Jo," usmála jsem se, „mám ho ráda."

„Je fajn."

„Myslím, že už půjdeme," ozval se Black a já jsem si v duchu oddechla.

„Jo no. Takže ahoj a ještě jednou děkuju," podíval se James na Abby s Madison a společně s Blackem vyšel z kupé.

„Co tu chtěli?" zeptala jsem se, když se za nimi zavřely dveře kupé.

„Myslela jsem se, že je ti to jedno," ušklíbla se Abby a já jsem na ni vyplázla jazyk.

„Tak?" nenechala jsem se odbýt.

„Nemůžeme vám to říct," řekla Madison.

„Proč?!" vyjekla Lily, „slíbily jste jim to snad?"

„To sice ne, ale-," bránila se Madison dál.

„Ale nic," přerušila jsem ji, „prostě nám to řekněte."

„Ne. Víš, že tě mám ráda a chci pro tebe to nejlepší a nejlepší pro tebe v tuto chvíli bude, když nebudeš vědět, o čem jsme se bavili. Jen mi prosím věř," pousmála se Abby.

„Fajn," protočila jsem očima po několika minutách ticha. Věděla jsem, že Abby mluví pravdu, ale takhle to vnímala ona a stále tady byla možnost, že se mýlí. Ale jelikož jsem věděla, že kdybych na ni tlačila, akorát bychom se pohádaly, nechala jsem to být.

„Ale stejně," ozvala se Lily, „jak to, že jste se bavili normálně? Vždyť je nesnášíte, nebo..?"

„Přišli se slušně zeptat na radu a my jsme jim slušně odpověděly," pokrčila rameny Madison.

„Počkej. Oni se přišli zeptat na radu a ještě k tomu slušně?" vydechla jsem se zvedutým obočím, „myslím, že jim něco spadlo na hlavu. Oběma."

„To je možné," přikývla Abby, „a teď pojďte. Už jsme v Prasinkách."

„Do toho se všichni nevejdeme," poznamenala jsem s pohledem upřeným na kočár. Všechny ostatní už odjely a my jsme zůstali v Prasinkách s Pobertama. Co víc si přát, že?

„Ale když někdo půjde pěšky, zabere to moc času," povzdechl si Black.

„Takže? Co budeme dělat?" zeptala jsem se.

„Někdo pěšky jít prostě musí," pokrčil rameny Remus.

„To jako čekáš, že se dva z nás dobrovolně přihlásí?" uchechtla jsem se.

„Ne, ale všichni se tam prostě nevejdeme."

„Fajn, tak co takhle. Alespoň dneska uzavřeme mír, protože jinak tu cestu do hradu nepřežijeme," navrhl James a my jsme přikývli.

„A teď ta horší část. Kdo jde pěšky?" zeptala se Lily.

„Já půjdu," povzdechla jsem si. Nechtěla jsem tam stát další hodinu a dohadovat se, kdo pojede kočárem a kdo ne. A taky jsem nechtěla být v přítomnosti Jamese, „ještě nějaký dobrovolník?"

„Já půjdu," řekl Remus, ale Lily zakroutila hlavou.

„Musíme tam být včas, Reme. Jsme primusové."

„Neměla by tam být i Samantha v čas, když je prefekt?" zeptal se Black.

„Louis to zvládne," zakroutila jsem hlavou, „řekni mu, že se omlouvám, Abby, jo? A kdyžtak mu pomoz."

„Bez obav," usmála se na mě.

„Fajn. Jdu s tebou," řekl Black a já jsem se na něj překvapeně podívala.

„Nesnášíš mě."

„Jo. No a?"

„Tak proč by ses zrovna ty nabídnul, že půjdeš se mnou?"

„Remus, Evansová a Kingová jít nemůžou. S Jamesem bys nešla, což znamená, že Greenová musí zůstat s Evansovou, protože ta přítomnost Jamese nezvládá a Peter nemá kondičku na to, aby to ušel. A to znamená, že zbývám já," pokrčil rameny.

„Jste si tím jistí?" zeptala se Abby.

„Zvládneme to. Hlavně už jeďte, jinak to nestihnete ani vy," usmála jsem se na ni.

„Vážně Jamese nesnášíš?" zeptal se Black po několika minutách ticha.

„To je složité," řekla jsem s pohledem upřeným na pomalu se přibližující hrad.

„Pochopím to."

„Řekneš to Jamesovi," zakroutila jsem hlavou, „a nemám tě ráda."

„Já tebe taky ne. Ale pořád jsi Jamesova sestra," pokrčil rameny, „slibuju, že mu nic neřeknu."

„Je obdivuhodné, jak se snažíš se mnou kvůli Jamesovi vycházet," poznamenala jsem s lehkým úsměvem, „ale pět let se nesnášíme. Nemůžu se ti prostě teď jen tak svěřit. Navíc budeme za chvíli v Bradavicích a všechno bude zase jako dřív."

„Asi máš pravdu. Promiň," pousmál se.

Hádejte kdo má dneska patnáct! Každopádně teď k tomu, co vás zajímá. Tahle kapitola vznikla hrozně spontánně. Půlka těch věcí tam vůbec neměla být. Ale doufám, že se líbí.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča