"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

„Takže, co máš dnes v plánu?" zeptala se mě Abby, když jsme vyšly z pokoje. Mířily jsme do Velké síně na snídani. Byla sobota sedmého prosince a já jsem se s Jamesem bavila už skoro měsíc. Byla jsem moc ráda, že mám svého staršího brášku zpátky. Vídali jsme se každý den a já jsem byla vážně šťastná.

„Jdu se Siriusem do Prasinek," protočila jsem očima, „už jsem ti to říkala."

„Promiň," zašklebila se, „nedošlo mi, že to tvoje rande je už dneska."

„Není to rande," propíchla jsem ji pohledem, „kolikrát ti to mám ještě říkat?"

„Vždyť se ti líbí," namítla s úšklebkem.

„Nelíbí," protestovala jsem, „neříkám, že je k zahození, ale stále je to nejlepší kamarád mého staršího bratra, kterého jsem ještě před měsícem nenáviděla. A navíc je to školní děvkař."

„Vždyť za poslední měsíc už jich tolik neměl," pokrčila rameny, „myslím, že na něj máš dobrý vliv."

„To ty mu to věčně vyčítáš," připomněla jsem jí, „já to neřeším, protože vím, že by to nikam nevedlo."

„Měla bys mu zkusit něco říct. Je příšerné, co těm holkám dělá."

„A stejně se s ním bavíš," uchechtla jsem se, „nebudu to řešit, Abby. Je to jeho věc, ne moje, a když neposlouchá nikoho, nevidím důvod, proč by měl poslechnout mě. A navíc, lidé dělají i horší věci. Třeba je to následek toho, že ho doma mučili. Co ty víš?"

„Jeho mučili?"

„Jo. Přispělo to k tomu, aby se přestěhoval k nám a otravoval mi život i tam," zasmála jsem se.

„Jak to tehdy vlastně bylo? Jako když jsi ho našla stát promočeného za těma dveřma," zajímalo Abby. Nikdy jsem se tom nechtěla bavit. V ten den jsem totiž jak Siriuse, tak Jamese začala nenávidět ještě víc. Ale teď, když jsem s nima oběma vycházela, neviděla jsem důvod tu vzpomínku dál potlačovat.

„Rodiče nebyli doma. Museli kvůli práci rychle někam odjet. Já jsem seděla v obýváku a četla jsem se. Asi v jedenáct jsem uslyšela klepání na dveře. První jsem myslela, že se mi to zdálo, ale když se to ozvalo podruhé, zvedla jsem se a šla jsem se podívat, kdy nás takhle pozdě otravuje...."

Flashback:

„To si děláš prdel," dostala jsem ze sebe, když jsem otevřela dveře a uviděla jsem tam stát promočeného Blacka, „co tu chceš?" zavrčela jsem.

„Pohádal jsem se s matkou, ona si na mně opět vylila vztek, já jsem si sbalil věci a utekl jsem," pokrčil rameny, jako by se nic nestalo.

„Jak to myslíš, že si na tobě vylila vztek?" zeptala jsem se zmateně.

„Jako obvykle. Kletba cruciatus. Myslím, že ji to baví," odpověděl klidně a já jsem se zarazila. Věděla jsem, že to má doma těžké, ale že až tak?

„Tak já zajdu-zajdu pro Jamese." Věděla jsem, že ho nemůžu vyhodit. A nebylo to lítostí ani soucitem. Věděla jsem, že by to stejně nemělo cenu, protože by si ho James dříve nejpozději stejně všimnul.

„Hádej, kdo nám přišel otravovat život," řekla jsem, když jsem vešla do pokoje svého staršího bratra.

„V tuto chvíli ty mi," ušklíbl se, „očividně."

„Vtipné," protočila jsem očima, „máš dole Blacka."

„Cože?" zeptal se zmateně.

„No fakt. Taky jsem tomu nevěřila, když jsem ho viděla stát před dveřma. Vlastně jsem málem omdlela. Ale asi mám špatnou karmu nebo tak něco," pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem mu ukázat, jak moc mě příchod jeho nejlepšího kamaráda rozhodil.

Už jsem nečekala na jeho odpověď, došla jsem si pro knížku a zamkla jsem se u sebe v pokoji.

End of the flashback

„Proč jsi mi to nechtěla říct dřív?" zeptala se Abby nechápavě, když jsme vešly do Velké síně.

„Až moc to bolelo," pokrčila jsem rameny, „byl to nejhorší den mého života. Bolel mě pohled na to, jak se k sobě chovají jako sourozenci a od toho dne jsem je měla doma oba dva."

„Ahoj," pozdravil nás Louis, když jsme si sedly ke stolu.

„Ahoj, Loui," usmála jsem se na něj a vzala jsem si jídlo.

„Sirius se na tebe pořád kouká," pošeptala mi Abby.

„Můžeš toho už nechat?" uchechtla jsem se.

„Ale no taaak," uculila se, „vždyť by vám to spolu tak slušelo."

„Merline," povzdechla jsem si, „ kolikrát ti to mám opakovat? Nejlepší kamarád mého bratra, školní děvkař."

„Vždyť už mlčím," zasmála se.

„Sam?" oslovil mě Louis a já jsem se na něj otočila. Byl milý a dobře se s ním povídalo. Měla jsem ho ráda.

„Ano?"

„No, já, říkal jsem si, jestli bys se mnou nezašla třeba dneska do Prasinek?" zeptal se nervózně. Proč je nervózní? nechápala jsem, vždyť kamarádi spolu chodí normálně ven. Jedině že by nechtěl, abychom šli jako kamarádi.

„Promiň, Loui, ale už něco mám," usmála jsem se na něj omluvně.

„Jo, jde na rande se Siriusem," ozvala se Abby.

„Aha," posmutněl Louis.

„Abby," začala jsem, „teď jsem ti řekla, že to není rande. Je to-."

„Nejlepší kamarád tvého staršího brášky a školní děvkař, já vím."

„Já myslím, že se mu líbíš," ozval se Louis, „pořád se na tebe kouká a mě přímo vraždí pohledem."

„To se ti zdá," protestovala jsem.

„Ne. Jsem si stoprocentně jistý, že na tebe celou dobu kouká a v tuto chvíli plánuje mou vraždu," zasmál se  já jsem se na ně zašklebila.

Dnešní kapitola nic moc, ale snad to nevadí.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča