"Je to tvůj bratr!" "Už dávno ne!"

Sam

Kde to jsem? Pomyslela jsem si, když jsem se vzbudila. Z večera byl poslední věc, kterou jsem si pamatovala, rozhovor s Remem. Potom jsem měla okno, takže jsem po probuzení neměla ponětí, kde jsem nebo jak jsem se tam dostala. Pomalu jsem se pokusila posadit, ale když jsem se pohnula, hlava mi začala třeštit ještě víc.

„Au," uslyšela jsem známý hlas z vedlejší postele, ale nemohla jsem ho k nikomu přiřadit, takže jsem pootočila hlavu a zaostřila jsem na osobu, která se právě probudila.

„Co tady dělám?!" zvýšila jsem hlas a vytřeštila jsem oči, když jsem poznala Blacka, ale to jsem dělat neměla. Hlava mě začala bolet ještě víc a já jsem okamžitě litovala, že jsem nebyla potichu.

„Můžeš být potichu?" zavrčel Black a já jsem protočila očima.

„Říkal jsem ti, ať tolik nepiješ, Tichošlápku," ozval se ze země hlas Jamese a mi došlo, že musím ležet v jeho posteli. Chtěla jsem okamžitě vypadnout, ale sebemenší pohyb vyvolal jen další bolest hlavy.

„Proč jsi na zemi?" zeptala jsem se zmateně.

„Protože v mé posteli jsi spala ty," odpověděl James a začal se hrabat v šuplíku. To mě překvapilo. Nechápala jsem, proč kvůli mně spal na zemi, když jsme na sebe byli pořád jen hnusní.

„Na," podal mi nějaký lektvar s lehkým úsměvem, „pomůže ti to."

„Děkuju," pousmála jsem se, vypila jsem to a po pár minutách už mi bylo líp.

„Takže," začala jsem znova, „co tu dělám? A proč jsi kvůli mně spal na zemi?"

„Byla jsi opilá tak, že by tě holky ani s naší pomocí nedostaly na kolej, tak jsem se rozhodl, že tě nechám spát tady. A jelikož, mi bylo jasné, že už tak nebudeš nadšená, když se probudíš u nás v pokoji, nechtěl jsem riskovat spaní vedle tebe. Mohla bys mě po probuzení taky zabít a o to jsem vážně nestál," vysvětlil James. Stále jsem nechápala, proč je na mě milý.

„Ale-proč?"

„Co proč?" nechápal James.

„Proč jsi mě tady nechal spát? Proč jsi kvůli mně spal na zemi? Proč jsi na mě milý? Celý týden jsme se hádali. Já-nechápu to," byla jsem zmatené a neměla jsem sílu být na něj hnusná. Jasně, nehodlala jsem mu hned odpustit, ale chtěla jsem alespoň jedno klidné ráno.

„Víš, že jsem stejně doufal, že si ten rozhovor budeš pamatovat?" uchechtl se.

„O čem to mluvíš?" zeptala jsem se zmateně.

„To je jedno. Zapomeň na to. Nechal jsem tě tady spát, protože jsi moje sestra. Spal jsem kvůli tobě na zemi, protože mi na tobě záleží. A jsem na tebe milý, protože to chci všechno napravit. Chybíš mi, Sam."

„Jo, jasně," uchechtla jsem se, „celý týden jsi na mě byl hnusný, stejně jako já na tebe, a čekáš, že ti budu tohle věřit? Nezlob se na mě, ale ne."

„Sam, prosím. Dej mi šanci," prosil James, ale já už jsem si obouvala boty a mířila jsem ke dveřím.

„Nech mě být, Jamesi. Už jednou ses na mě vykašlal, nepotřebuju to zažít podruhé. Stejně na mě budeš v pondělí zase hnusný, tak mě nech být."

„Sam," chytil mě James za ruku.

„O co ti sakra jde?" zeptala jsem se se slzama v očích, „chceš mi ublížit znovu? Je mi líp bez tebe, copak to nechápeš?"

„Ale včera-."

„Jsem byla opilá," skočila jsem mu do řeči, „a ať už jsem řekla nebo udělala cokoli, za střízliva bych to neudělala, tak na to zapomeň a nech mě prosím odejít," snažila jsem se mu vytrhnout.

„Já-."

„Prosím, Jamesi," zašeptala jsem zoufale a jeho stisk kolem mého zápěstí se uvolnil, ale nezmizel úplně.

„Slíbil jsem, že to napravím. A ten slib dodržím," řekl a pustil mě. Neptala jsem se, jak to myslel nebo o čem mluví. Bylo mi to jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo se odtamtud co nejrychleji dostat. Rozběhla jsem se pryč a v nebelvírské společence jsem vrazila do několika lidí, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem být sama a tak jsem zamířila na astronomku. Nikdo tam nechodil a já jsem tam mohla přemýšlet.

Když jsem doběhla na astronomku, sedla jsem si na chladnou zem, přitáhla jsem si nohy  k tělu, obmotala jsem kolem nich ruce, položila jsem si na ně hlavu a rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem věřit tomu, že by James říkal pravdu. Nemohla jsem tomu věřit. Kdybych tomu uvěřila, okamžitě bych mu odpustila a to jsem nemohla. Nemohla jsem mu odpustit, protože potom by mi mohl ublížit znova. A toho jsem se hrozně bála. Ten strach byl tak velký, že mi prostě nedovolil věřit, že mu na mně vážně záleží. Že mu vážně chybím. Někdo by mohl říct, že to byla zbabělost a vlastně svým způsobem asi ano, ale mně to bylo jedno. Bylo mi jedno, jestli to ze mě dělá zbabělce, prostě jsem mu nedokázala odpustit.

Dva sny po sobě, guys. Berte to jako omluvu za to, jak dlouho nic nevyšlo, jo? Děkuju za všechny přečtení, votes a komentíky.

Hope you like it😍

Love you all❤️Barča