Tajemná krabička – lonely3
Zrovna zvonilo na konec poslední hodiny a já a moje kamarádka Lili jsme se už vážně těšily až z tohoto ústavu vypadneme.
Vyučování v pondělí až do čtyř odpoledne bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat.
Pondělí celkově je na nic, protože člověk si jednoduše zvykne na víkend a nechce se mu potom vstávat.
Protlačovaly jsme se chodbami narvanými žáky. Všichni už chtěli být co nejrychleji doma, takže se tlačili na sebe a žáky z prvního ročníku málem zadupávali do země.
I tak se mi ale podařilo prorazit si cestu ke své skříňce, kterou mám blízko studentského vchodu. Jenom Lili jsem ztratila někde v davu.
Otevřela jsem skříňku a vytáhla z ní svůj oblíbený béžový kabát, který si věsím na ten jediný malinký kovový háček a sehla jsem se pro černé kozačky.
Právě, když jsem se ohýbala pro ty boty, tak kolem mě šel Radim a plácnul mě přes mojí upnutou zimní sukni a ještě se tak pitomě ušklíbl.
"Debile!" křikla jsem za ním a dál jsem si ho nevšímala. Nemám zapotřebí se ještě rozčilovat. Bohatě mi stačí ten fakt, že jsem tady seděla několik hodin a ještě k tomu mě protivná Vávrová vyvolala na zkoušení z chemie. Samozřejmě, že jsem nic neuměla a ona vypadala, že má vážně velkou radost, když mi tu pětku zapisovala do systému.
Ještě jsem si vytáhla učebnice z tašky a hodila jsem je na vrchní poličku ve skříňce.
Ale co to? Jako by tam něco zavazelo, protože učebnice byly nakloněné a nedosedaly na atlas, který ležel pod nimi. Že bych si tam zapomněla ten banán od včerejšího oběda? Ale ne, to je blbost, ten jsem si určitě vzala domů. Tak co tam překáží?
Stoupla jsem si na špičky, abych tam aspoň trochu viděla a začala jsem se na poličce přehrabovat.
Nahmatala jsem nějakou věc, která tam nemá co dělat. Vytáhla jsem to a zjistila jsem, že je to krabička slepená z barevného červeného a žlutého papíru. Byla dost zmačkaná z toho, jak jsem na ní hodila svoje těžké učebnice.
Myslím, že návod na takovou věc jsem viděla v nějakém DIY videu na YouTube. Ale kde se to vzalo v mojí skříňce?
"Už jseš?" objevila se za mnou z ničeho nic Lili.
Hned si všimla tajemné krabičky, kterou jsem svírala v rukou.
"Co to máš?" vychrlila další otázku.
"To právě nevím. Mám to otevřít?"
"Že váháš," rozesmála se.
Otevřela jsem opatrně víko z papíru, které na krabičce bylo a to, co bylo vevnitř mě málem vyděsilo k smrti.
Na dně krabičky ležela mrtvá obrovská tarantule a vedle toho vzkaz:
Sis vážně myslela, že máš nějakýho ctitele? Naivko.
R.
Krabičku jsem instinktivně odhodila několik metrů daleko a šíleně jsem zapištěla. Já toho Radima přetrhnu. On ví moc dobře, jak se bojím pavouků a já, magor, jsem si nechala včera odemknutou skříňku. Samozřejmě, že toho hned využil.
Tohle mu nedaruju. Se mnou není radno si zahrávat.
Počkej, hošánku, ty budeš ještě litovat toho, že jsi mě někdy poznal.
Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
📦📦📦📦📦📦📦📦📦📦📦📦📦
Tajemná krabice – Twenty2
Probudilo mě cinkání zvonku, ale kdybych neměla hlad, tak se z postele nezvednu. Po chvíli cinkání utichlo, a tak jsem nejdřív vyrazila do koupelny. Vlasy jsem měla příšerně rozcuchané, oči opuchlé a nos odřený z včerejšího neustálého smrkání a pláče. Obličej jsem si opláchla a vlasy stáhla do drdolu,než jsem se konečně odhodlala sejít dolů. Žaluzie byly ještě stále zatáhlé, ale u baru seděl Grep a prohlížel si mě zkoumavým pohledem svých oranžových, kočičích očí.
