Hřbitov, kam ukládali živé – Rama7
,,Kdy došlo k úmrtí?" Zeptal se hnědovlasý muž.
,,Podle našich odhadů oběti zemřely každá v jiném čase. Časové rozmezí je mezi pěti měsíci až měsícem." Odpověděl mu černovlasý muž jehož vlasy již byly sem tam protkané stříbrem.
,,A jakou jste stanovili příčinu úmrtí?" Opět se zeptal hnědovlásek, který si všechno pečlivě zapisoval do sešitu jež měl v ruce.
,,Jako příčinu smrti jsme stanovili pohřbení zaživa a následné udušení, komisaři Zemane." Odpověděl černovlasý muž.
,,Děkuji, pane Strnade a nashledanou." Řekl hnědovlásek, který poté nasedl do svého služebního auta a odjel od místa činu, kde se mrtvoly našly. Bylo více než podivné, že obětí bylo přes třináct a všechny zemřely v naprosto jiný čas. Nebyly jednoho pohlaví ani z jedné rodiny. Byli to prostě různí lidé, různých ras, náboženství a sexuálních orientací. Místo činu tedy nazval ve svém notesu jednoduše - Hřbitov, kam ukládali živé.
Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.
🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴🏴
Hřbitov, kam ukládali živé – bloncka8
,,Přečetla jste si smlouvu pořádně? Máte nějaké otázky?" zeptá se muž v bílém plášti. Zhluboka se nadechnu a odpovím, že všemu rozumím.
,,Dobře, ale pro jistotu si to ještě shrneme. Až budete připravená, píchneme vám do žíly speciální látku, která zpomalí metabolismus na minimum k přežití. Bude fungovat ještě pomaleji, než u zvířat při zimním spánku. Díky půl ročním přípravám, které jste tu u nás prošla, bude vaše tělo schopné odpočívat celé století. Během té doby zestárnete přibližně o pět let. Jediná podmínka je, že se nesmíte dostat na světlo, jinak látka přestane působit a vy se probudíte. Proto budete zakopána pod zem. Nemusíte se bát, areál takzvaného hřbitova bude bez přestávky hlídaný. Zakopeme Vás v malé plechové garsonce vybavené kuchyňkou, plnou trvanlivých potravin, a koupelnou. Pokud se probudíte dřív, než budete vykopána, zatahejte za provázek nad vaší postelí, díky tomu nad vašim hrobem zacinká zvoneček a bude se ihned pracovat na vašem osvobození. Nemějte strach, pokud to bude trvat několik hodin, ukládáme vás velice hluboko. Nechám Vás tu teď samotnou, ještě si vše můžete promyslet, pořád máte možnost odejít. Máte deset minut," usměje se na mě onen muž a odejde.
Zavrtím se na plastové židli a zadívám se na hromadu papírů před sebou, která popisuje veškerá pravidla a upozornění. Nejsem hloupá, vím, že to nemusím přežít. Je to celé vlastně děsivé. Možná si právě podepíšu vlastní smrt, ale chci to vyzkoušet. Rodinu ani přátele nemám. Všechny, koho jsme milovala, zabil před deseti lety vir, který byl záměrně vypouštěn mezi lidi kvůli přemíře obyvatel na zemi. Nechci žít v téhle ohavné době, chci zažít budoucnost a pokrok. Chci vědět jak se bude žít za sto let a něco mi říká, že tam konečně najdu své štěstí. Už nemůžu couvnout, podepíšu smlouvu.
Ozve se zaťukání a do dveří vstoupí muž, který mě má na starost.
,,Připravená?" zeptá se mě a podá mi propisku. Vezmu ji do ruky a zadumaně si ji prohlídnu. Nervozitou se mi sevře srdce a v očích mě zaštípou slzy. Zhluboka se nadechnu a roztřesenou rukou přitisknu hrot propisky na papír. Udělám na něm klikihák, ve znamení mého podpisu, a odhodlaně se zvednu od stolu.
,,Pojďme na to," prohlásím a snažím se o pevný tón hlasu. Muž mě provede spletitými uličkami agentury a vyvede mě na velkou louku zaplněnou plechovými budkami připomínající návěsy kamionů. K jedné z nich mě zavede a otevře její dveře. Vejdu do moderní místnosti vymalované světle šedou barvou a vybavenou bíločerným nábytkem. Uprostřed místnosti stojí honosná postel a jednu zeď lemuje malá kuchyňská linka, vedle které jsou černé dveře vedoucí nejspíš do koupelny.
,,Tak můžeme? Posaďte se na kraj postele, píchnu Vám látku do těla. Nemějte strach, zprvu to možná bude lehce děsivé, protože to neúčinkuje okamžitě, ale až po pár hodinách. Během té doby Vás uložíme pod zem a začneme vás zahrabávat. Hlavně, prosím, nepanikařte, nemáte se čeho bát. Až ucítíte, že Vás pomalu opouští síly, položte se do postele a přikryjte se peřinou, aby si tělo udržovalo stálou teplotu."
Posadím se tak, jak mi nakázal a on mi odhrne vlasy z krku, aby mi do něj mohl píchnout injekci s jedovatě zelenou kapalinou.
,,Mějte se, užijte si budoucnost," usměje se a odejde. Jakmile se za ním zavřou dveře, místností se rozlije tma, ale mně se nechce jít rozsvicet. Musím si na ní zvykat, světlo neuvidím dalších sto let. Zůstanu sedět na posteli, nemám zrovna náladu na to, jít si třeba číst. Na to jsem moc nervózní. Za chvíli se mé nové bydlení zatřese a zvedne se ze země. Přejedou se mnou několik metrů a cítím, jak se nořím hluboko pod zem a za chvíli už se ozývají na střeše rány od dopadající hlíny.
Najednou mě přejede husina. Co když látka nebude fungovat, nikdo neuslyší mé prosby o záchranu a nechají mě tu pohřbenou zaživa? Zachumlám se do měkkých peřin a snažím se usnout co nejdřív. Po chvíli už nemám sílu ovládat své končetiny a víčka očí mi jdou otevřít jen stěží. Doufám, že se vážně jednoho dne probudím.
Z ničeho nic se mi ale vrátí ztracená síla a já otevřu překvapeně oči. Přece není možné, aby to nefungovalo. V pokoji však nastala změna, už tu není tma jako před chvílí, ale místnosti se rozlilo denní světlo. Rozhlédnu se kolem sebe a na bílém gauči sedí pohledný mladík, který mě se zaujetím pozoruje, a na jeho tváří se rozlije široký úsměv.
,,Už jsme na Vás čekali, slečno Krátká. Vítejte v roce 2130."
