Zrada?Nebo láska?[Dokončeno✔]

36. ...Dokonalý člověk... ✔

Pak bylo chvíli ticho a pak další rána. Nebyla to ale rána do mého těla. Byla to rána do někoho jiného. Já už jsem měla oči zavřené a jen čekala kdy upadnu do bezvědomí...

Ucítila jsem ale po chvíli jak se něčí ruce obmotaly kolem mě a zvedly mě ze země. Bolest po celém těle pořád neustávala. Chvíli jsem cítila jenom něčí ruce kolem mého těla a pak znovu položení na zem. Nebyla ale ani tak dalece studená jako byla předtím. Někdo mě odhrnul vlasy z obličeje.

„Probuď se prosím" řekl utrápeným hlasem. Poznala jsem ten hlas. Poznala bych ho na míle daleko. Nakonec se mi podařilo otevřít oči a já viděla ty nádherně modré oči. Zahlídla jsem také jak se mu lesknou oči. Že by slzy v očích?

Když jsme si koukly navzájem od očí malinko se pousmál. Ale hned sjel pohledem k mému břichu.

„Můžu?" ruku položil opatrně na mé břicho.

Jen jsem zakývala na souhlas. Rukou vzal lem mého trička a pomalu ho vyhrnul. Něžně mi přejel rukou po celém mém břichu. Cítila jsem jak jsem se zase zachvěla při jeho dotyku. Pak mi položil něco studeného na mé břicho a já sykla bolestí. Rukou si mě opatrně přitáhl blíž a já ležela v jeho klíně. Všimla jsme si že celou tu dobu jsem ležela na jeho šedé mikině. Proto ta zem nebyla tak studená. Hladil mě co pro mě bylo nejvíce uklidňující. Bylo to tak uklidňující že i přes veškerou bolest jsem mu usnula v náručí.

Probudila jsem se zase až ve vlaku. Uvědomila jsem si že výlet byl jenom jet do obrovského muzea a ta být 3 hodiny a pak zase nazpátek. Kdybych tohle věděla už včera tak tam nejedu. Myslela jsem si že tam bude něco taky zábavného ale očividně tohle bylo jen na základce.

Nikdo kolem mě nebyl. Byla jsem tam sama. Sama jsem ležela na dvou sedačkách ve vlaku. Pomalu jsem se snažila zvednout a uviděla Honzu jak se baví z nějakýma klukama. Sedla jsem si a cítila jak jsem hrozně unavená. Už vím že vlakem na školní výlet není dobrý jet, protože pokaždé se mi něco ve vlaku stane. Nesnáším vlaky!

Všichni jsem postupně vystoupily a mohly jít domů. Byla jsem neskutečně ráda že konečně můžu od tam tud vypadnout ale trvalo mě ještě několika minutová cesta domů. Každým mím krokem se v těle stahovaly jiné svaly a mě každý krok neskutečně bolel.Snažila jsem se to nějak nevnímat ale moc mi to nešlo.

„Hajzl jeden" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se za sebe a uviděla Honzu. Střetly jsme se zase pohledem a já se pousmála.

„Děkuju za pomoc" musela jsem mu to říct. I když se mi každý slovo říkalo těžce a každý nádech byl bolestivý.

„Pro tebe vše" tyhle tři slova mi zahřála u srdce.

„Půjdeme ke mně ať zase nemusíš jít tak daleko" nic jsem na to neodpověděla, protože moje jediné přání bylo abych už mohla ležet.

-----------------

„Tady si lehni a odpočin si já ti mezitím dojdu pro vodu" řekl Honza a ukázal na svou postel. Vděčně jsem se na něho usála a lehla si do postele. Přes veškerou bolest, která už postupně ale hodně pomalu odcházela jsem nakonec usnula.

--------------

Probudilo mě sluníčko, které dopadlo na můj obličej. Naštvaně jsem se otočila na druhou stranu a uviděla něčí záda. Než jsem si uvědomila že vedle mě spí Honza on už byl probuzený.

„Dobré ráno" protáhl se a já se zmateně koukla na mobil, který ležel vedle na stolku.

Bylo 8:00 a já si uvědomila že mamka pořád neví kde jsem. Rychle jsem vylítla z postele a hledala mikinu, která nevím kde včera skončila. Otočila jsem se prudce na druhou stranu a narazila do něčího těla. Pohlídla jsem vzhůru a zahlédla oceánově modré očí. Chvíli jsme tak jen stály a koukaly si navzájem do očí. Po chvíli se jeho ruce přesunuly na mé ramena.

„Máš pro mě slabost co?" uculil se na mě. Tyhle úšklebky jsem na něm vždycky milovala.

„Ne" nervózně jsem sklopila zrak k zemi. Věděla jsem že má pravdu ale nemůžu se jen tak přiznat.

„Určitě?" tázavě nadzvedl obočí přičemž mu pár vlasů spadlo do obličeje.

„Ano" řekla jsem a usmála se pro sebe.

„Vždyť cítím jak se zachvěješ při každém mém doteku. Jsi nervózní když jsem v tvojí blízkosti nebo když se na tebe podívám. Jak se červenáš když jsem blízko tebe" rukou mi nadzvedl bradu. Měl ve všem absolutní pravdu ale já si to nemůžu přiznat. Ne to, že ho miluju.

„Nemáš pravdu" nervózně jsem mu odpověděla. Pramínek vlasů který mi spadl do obličeje mně jemně zandal nazpátek za ucho.

„Ne?" usmál se na mě tím roztomilým úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas.

„Dobře jak myslíš" ruku přesunul na mou tvář a pomalu se začal přibližovat. Jeho dech jsem už cítila na svém těle. Jeho vůně byla jako vždy okouzlující. V jeho očích byla vidět nejistota kterou má. Najednou však naše rty spojil a já už nevnímala nic jiného než jeho a jeho sladké rty. Měl je tak hebké a tak neodolatelné. Až teď jsem pocítila to že mi opravdu chyběli .Byl to on kdo měl na svědomí můj první polibek. A já vím že umí líbat zatraceně božsky.

Odtáhl se, a chvíli jsme si koukali do očí. V jeho očích bylo vidět zklamání ale i radost. Pak se oddálil a chtěl odejít. Zpanikařila jsem. Co jsme udělala špatně? Nejsou mé rty takové jaké očekával? Myslí si že ho nemiluju?

Rychle jsem chytla jeho ruku a přitíhla si ho k sobě. Zavrávolala jsem a spadla na měkkou postel, která byla těsně za námi. Rychle jsem pohlédla na jeho rty na kterých jsem se chvíli pozastavila. Potřebovala jsem jeho rty cítit na mích. Tak zatraceně moc jsem to chtěla zase cítit. Ten krásný pocit když se naše rty dotýkají. Ruku jsem mu položila kolem krku a tím si ho přitáhla k sobě. Hned jsem zase ucítila jeho krásný parfém. Skousla jsem si spodní ret a naposledy se mu podívala do očí. Už jsem to nevydržela vyplnila tu mezeru mezi námi. Spojila jsem naše rty tentokráte já. Hned se usmál do polibku. Pocítila jsem asi tu nejkrásnější věc na světě. Poté jsem se znovu začaly vášnivě líbat. Rukou jsme mu zajela do čerstvě umytých vlasů. Nemohla jsme se toho nabažit. Jeho dokonalých doteků po kterých jsem cítila jak mi hoří dané místo ještě nejmíň další dvě hodiny. Jeho očích ve kterých se utápím jako v nejhlubším oceáně. V jeho hebkých rtů, které tak skvěle doplňují ty mé. Nemohla jsem se nabažit jeho.

Pomalu nám docházel vzduch a už byl nejvyšší čas se nadechnout. Odtáhla jsem moje rty od tich jeho i když velmi nerada. Opřely jsme si čelo o sebe a navzájem se ztrácely v očích.

„Miluju tě" řekl a dal mi lehký polibek na klíční kost. Zadržovala jsem přes zaťaté zuby vzdech. Nemohla jsem uvěřit to co právě slyším. Tak moc jsem si přála abych tohle od něho někdy slyšela.

„Já tebe víc" jeho úsměv se najednou rozzářil ještě více. Uviděla jsem Honzu jak mi zaujatě pozoruje moje rty. Pousmála jsem se nad tím a znovu spojila naše rty jednou pro dobro...

Honza. Je opravdu úžasný. I když za něco bych mu nejraději nakopala tam můžu říct jen jediní dvě slova.

...Dokonalý člověk...