Vracím se zpět s oneshoty na přání!
Objednávky na oneshoty přijímám do zpráv nebo do úvodu této knihy.
Vše, co k vašemu oneshotu budu potřebovat se dozvíte v již zmiňovaném úvodu. ❤️
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jimin's pov: Slunce svítilo do mého okna v jednom z ložnic ústavu pro "postižené lidi s little space poruchou". Rukou jsem si přikryl oči a snažil se ještě na chvíli usnout, ale nedařilo se mi to.
Potom jsem si uvědomil, co je za den. MOJE NAROZENINY! Vyskočil jsem z postele, ale musel jsem si opět sednout. Zamotala se mi hlava z nedostatku jídla. Nejedl jsem minimálně dva dny.
Šikanátoři odsud z ústavu mi pořád předhazovali, jak jsem tlustý a podobné věci, což vedlo k mé nechuti k jídlu a mé nezdravé váze. Žebra vykukovala ven a já se za sebe styděl. Ale nemohl jsem s tím nic udělat. Mozek mě nenechal.
"Dobré ráno, Jiminie. Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko. Jak ses vyspal?" Vešel do mého pokoje můj nejoblíbenější vychoval, Kim Seokjin. Byl pro mě jako máma. Staral se o mě jako o vlastního.
"Dobže," vydechl jsem.
"Dnes je speciální den. Kromě toho, že máš narozeniny, tak přijdou i nějací lidé si adoptovat maličké. Jen doufám, že se se mnou alespoň rozloučíš," dřepl si ke mně a pohladil mě po tváři.
Jen jsem přikývl hlavou a sklopil pohled.
"Pojď, dáš si snídani. Neboj se, nikdo ti neublíží, když mám směnu já," usmál se na mě a podal mi ruku. Společně se mnou vešel do jídelny, kde už seděli i ostatní lidi ať už mého věku, nebo starší.
Posadil jsem se k jednomu volnému stolu, kde si ke mně i sedl kluk, kterého jsem znal jako Jungkooka. Měl roztomilý úsměv, jako králíček.
Přede mnou se po chvilce objevila miska nakrájených jablek a banán. Všechno jsem snědl, až jsem dostal od Jina pochvalu.
Poté jsme se všichni přesunuli do společenské místnosti. Byl jsem nervózní.
Co když si mě nikdo nevybere? Co když mě budou všichni přehlížet a já tu zůstanu dlouho sám?
O hodinu později koukání do prázdna si vedle mě někdo sedl. Podíval jsem se na chlapa, který se na mě koukal upřímnýma očima a hezkým úsměvem.
"No jestli ty nejsi ten nejroztomilejší kluk na světě," usmál se ještě víc. Zčervenal jsem a sklopil pohled.
"Jmenuji se Yoongi," řekl jemným hlasem. Znovu jsem se na něj podíval.
"Jimin," odpověděl jsem.
"Vím o tobě od Jina. Jsme kamarádi. Co bys řekl na to, kdybych si tě adoptoval?"
Na tohle jsem jen hodil rameny. Stejně mě brzy vrátí.
"Dojdu za ředitelem a potom pro tebe přijdu," zašeptal jemně. Pak jsem opět zůstal sám. Znovu jsem koukal do prázdna.
O další hodinu později přišel za mnou i s nějakými papíry v rukou. Byl jsem překvapený. Nikdo mě nechtěl. Nikdy.
"Požádal jsem Jina, aby ti sbalil věci. Jen to nejdůležitější mi chybí, ty," usmál se. Chytil jsem jeho ruku a tahal ho od všech pryč. Na chodbě jsme potkali Jina, jak mluví s ředitelem.
"Ah, Jiminie. Doufám, že se ti u pana Yoongiho bude líbit," řekl ředitel. Sklopil jsem pohled.
"Půjdeme. Jine, děkuji." Kývl na ně pan Min a já odešel i s ním ven. Venku to vypadalo jinak, než si pamatuji, když mě sem zavřeli.
***
Uběhl rok od toho, co si mě Yoongi adoptoval. Zprvu jsem byl trošičku nesmělý a bál se, ale nakonec se vše dařilo tak, jak mělo. A když jsem nebyl v little space, milovali jsme se. Což znamená, že jsme se dali dohromady. Opravdu jsem se do něj zamiloval.
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že i s mým špatným návykem k jídlu, mě bude někdo milovat i jinak, než jako malé dítě. Jako někoho neperfektního, ale pro něj... perfektního.
