Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Tiny Smile

věnováno: westsideofperson BlAcK_BeRrY_15 LarryLoverShipper Kikinka-M a_d_e_l_k_a
xx

Kolem hlavy mi proletěl motýl a následně se rozhodl přistát na mém koleni. Byl krásný, takový modrozelený. Chvilku u mě poseděl a pak zase frknul pryč. A já ho sledoval do té doby, než mi zmizel z dohledu a představoval si, že jsem se do něj vtělil a letím odtud pryč. V tomhle jsem motýlovi strašně záviděl. Letěl si, kam se mu zachtělo a já musel být tady.

Jestli jste si říkali, zda mě Harry třeba pustil na čerstvý vzduch...Ne. Už mi z tohohle místa pěkně šibalo a napadlo mě si proto alespoň sednout do otevřeného okna. Alespoň nějaká známka života, který jsem doposud znal, po tolika dnech tady. Zakázané jsem to přeci neměl, tak co. Bylo zvláštní a zároveň uklidňující cítit po tak dlouhé době čerstvý vzduch, vítr ve vlasech a slyšet ptáky. I za tohle minimum jsem byl hodně vděčný, připadal jsem si lépe a výhled na les mi pomáhal přijít na jiné myšlenky. A tak jsem v okně proseděl skoro celé dny, občas jsem dole pod sebou na parkovišti zahlédl Nialla nebo Poppy s Timber, sem tam jsme na sebe něco zahulákali, ale protože jsem byl sakra vysoko to nebyla úplně nejlepší konverzace.

Před chvilkou jsem se vzbudil a na chvilku zase otevřel okno. Právě vešla dovnitř Anastacia s mou snídaní, jako každý den. Zraněnou nohu už jsem měl tou dobou skoro v pohodě a štvalo mě, že bych mohl na jídlo chodit dolů klidně sám a Ana by se sem s tím nemusela chudák pět poschodí třikrát denně tahat. Jenže nařízení Stylese je nařízení Stylese...

Ani jsem se nemusel otáčet, abych zjistil, zda je to Anastacia nebo pan Božský. Nebylo tak těžké to rozeznat. Anastacia voněla po levanduli a chodila sem třikrát denně, Harrold sem svou línou prdel dotáhnul opravdu výjimečně a byl cítit sarkasmem a potěšením z toho, že si ze mě může utahovat. A drogami. Mimo to.

,,Ano?" Určitě ji překvapilo, že na ni mluvím, ještě k tomu jménem a skleničky tiše cinkly, jak je pomalu položila na maličkou skříňku. Neodpovídala, ale věděl jsem, že se pořád nemá k odchodu, ale stojí a poslouchá, co řeknu dál.

,,Jak se k tomuhle Harry dostal? Řekni mi o něm víc." Hlesnul jsem a v tichu zaslechl její jemný zoufalý povzdych. Neočekával jsem, že by mi snad odpověděla, ale zkusit jsem to musel. Musel jsem se chopit každé šance tady s někým komunikovat a dozvědět se víc.

Chvilku tam jen stála, cítil jsem, jak mi kouká na záda a pak se otočila a zavřela za sebou dveře. Tušil jsem, že má od Harryho prostě asi zakázáno se s námi jakkoli bavit a chápal jsem to. Ale přesto jsem si dal za úkol, že z ní prostě něco vymámím, ať to stojí co to stojí.

Mohlo být kolem jedné odpoledne a byla tu znovu. To už jsem se přesunul na postel, protože mě rám okna začal trochu tlačit do zadku a chtěl jsem si vyhlížení ven nechat zase na později. Asi jsem vypadal, že jsem se zbláznil, zrovna jsem si hrál s nádobím od rána a různě to skládal na sebe a dělal z toho mini domečky a bunkry, nedivte se mi, ale tady nedokážete prostě jen tak sedět a čumět do zdi. Musíte něco dělat. Musíte se něčím zabavit, ještě když chvilku nevydržíte v klidu, jako já. A snažil jsem se do mé stavby zapojit úplně všechno, i ty nejmenší sarapatičky, co jsem našel. Nebylo tedy žádným překvapením, že Ana na můj poskládaný ručník obložený příbory, kusy odlomených dřívek ze staré postele, kartáči na podlahu a skleničkami, koukala dost divně.