Mozková lázeň

1. Kapitola

"Nesnáším mozky!"
Zabrblám si pro sebe.
"I Když jsem zombík, tak je nemůžu ani cítit!" Řeknu si v hlavě a kopnu do jedno mozků.
Jenže jak Megan prochází ulicemi Prahy, tak se všude na zemi nachází lidi, kteří mají otevřenou hlavu, kde z nich trčí mozek.
"Nenávidím to tu!"
Nadává nahlas a zrak jí spočine na šťavnatým mozečku, který se objevil před ní. Najednou si uvědomí, že nad ním slintá, jenže sama neví proč. Jako omámená jdu k tomu blíže a už ho mám v ruce, abych ho snědla, když najednou se vzpamatují. Leknu se a uskočím pryč. Při úskoků jsem upustila i ten mozek. Utřu si ruce do děravých a ošoupaných džín.
"Ble!"
Řeknu na hlas a najednou se mi udělá zlé od žaludku, takže, si přiložím ruku k puse a běžím k nejbližšímu křoví, kde se vyzvracím.
"Jsi v pohodě?"
Uslyším za sebou sametový klučičí hlas, který se ke mě blíží. Samozřejmě jsem mu nemohla hned odpovědět, takže tam musel počkat. Když jsem se už vyzvracela, bylo mi lépe a tak se zhluboka nadechnu a vydechnu.
"Ptal jsem se jestli jsi v pohodě."
Uslyším zase ten sametový mužský hlas. Samozřejmě jsem na něho zapoměla. Otočím se k němu a už mu chci něco odseknout, když najednou si ho prohlédnu. Úplně jsem oněměla.

Krátké kadeře černých vlasů krásně ladí s jeho tmavě hnědými oči. Plné krásné rty a to nezmiňují jeho postavu, která je svalnatá. Měl na sobě špinavé, bílé tričko a černé, děravé a ošoupané kalhoty, které mu padli a byl v nich sexy. Nevím, jestli to je mnou nebo tím počasím, ale najednou se tu udělalo horko. Mám - li být upřímná ještě žádného kluka jsem neviděla. Samozřejmě, když nepočítáme kluky jako zombií.

"Ano, jsem. Dík za optání." Zamumlám spíš pro sebe než pro něho, ale on se tomu jen zasměje.
"Čemu se směješ?" Řeknu už odhodlaněji, než předtím.
"Tvému výpadu. Myslel jsem si chvíli, že jsi zombií, který se sklání k nějakému mozku, který následně sní." Ušklíbne se a mě se zase při zmíňce mozek udělá znovu špatně.
"Koukám, že nejsi zrovna fanda pojídání mozků a při tom jsi..." Zarazí se u prostřed věty. "Však víš..."
"Zombík? Jedna z nich? Jen do toho řekni to. O nic nejde" Dodám místo něho s nechutí v hlase. Unavuje mě, že mi to neustále někdo hází pod nohy, jako klacek psovi. Protočí oči a zvedne ruce na znamení, že se vzdává.

"Já jsem Ryan. Ryan Bell." Představí se mi a podá mi ruku. "Megan. Megan Baffin." Potřesu si s ním ruku.

Ahoj! Zde tu máte první kapitolu nového příběhu! Nevím, jestli ho dopíšu, nicméně tato kniha je věnována mojí nejmilejší osůbce! zavrelova 💙