Mozková lázeň

Kapitola 3 - Megan

'' Když jsem utíkala zpět, nevěděla jsem kam se schovat a tak mě jako první napadlo se schovat do auta. Vlezla jsem si do kufru, kde jsem se schoulila do klubíčka a čekala, co se bude dít. Po pár minutách jsem nic neslyšela a tak jsem vylezla z auta. Když jsem vylezla uviděla jsem naproti autu zombíky, kteří, ze tam procházeli. Snažila jsem se jim potichu a nenápadně vytratit, ale jeden zmobík si mě všiml a šel hned po mě. Po něm nasledovali další zombíci. Teď jsem byla v koncích, protože jsem nevěděla kam se schovat. Rozeběhla jsem se pryč, jenže tyhle zobímbíci nebyli jako normální zombíci, kteří utíkají pomalu. Utíkali stejně rychle možná i rychleji. Ohlédla jsem se za sebe a viděla jsem jak mě dohání a tak jsem přidala více do běhu, ale byla to chyba. Zakopla jsem a než jsem se vzpamatovala, tak mě už jeden z těch hnusných stvoření drželo za vlasy. Strašně to bolelo, takže jsem zvlykala a držela jsem se za vlasy. Snažila jsem se z jeho sevření vykroutit, ale byl daleko více silnější. Než jsem se nadála kousl mě do krku a někdo prostřelil kuší hlavu zombíka skrz na skrz. Na nic jsem nečekala, vzala jsem nohy na ramena a utíkala, co nejdál to šlo."

"Dostala jsem se z města na nějakou cestu v lese. Nevěděla jsem kudy se dostanu domu a tak jsem tam bloudila. Když už se začalo stmívat, našla jsem u cesty chaloupku. Z té chaloupky se kouřilo, tak jsem doufala, že mi tam nikdo pomůže. Bydlel tam starší pán, který byl zděšený jak jsem se u něho ocitla a tak si mě vzal pod ochrané křídla. Tehdy se jmenoval Josh a já mu říkala Jon. Když mi bylo 14 let začal slábnout a umřel a já jsem začala na sobě pociťovat nějaké změny jako například nechuť k zelenině a větší chuť na maso."

Když jsem dokončila svůj příběh o tom, jak jsem přišla k tomu kousnutí zhluboka se nadechnu a promnu si oči. I po 5 letech je pro mě ta vzpomínka tíživá. Když řeknu svůj příběh dalšímu člověku, akorát mi to přišlo mnohem více pravdivé. Já sama už vím, že to není sen, ale skutečnost, ale někde hluboko uvnitř doufám, že to je jen další z hororových snů, co se mi zdá.

Podívám se na Ryana a zkoumala jeho obličej, abych vyčetla jeho pocity. "Samozřejmě, že musí mít neutrální výraz" pomyslím si. Ale, když se na jeho obličej přeci jenom trošku více soustředím všimnu si, že je ponořený do svých myšlenek a to mě naštvalo. Zvedla jsem se z kamene na který jsem si předtím sedla a rázně se na něho podívám. " Tak ty mi řekneš, že mám říct svůj příběh, ale nevnímáš mě! To jsem rovnou mohla dojít já nevím, tamhle k tomu mrtvému člověku a říct mu to!" Rozhodí rukama a tváří se naštvaně.

Ryan zvedne hlavu a podívá se na ní "Hm?" Zeptá se. " Neboj se Meg, já tě naprosto posluchám. Nemusíš se hned čertit" Ušklíbne se a zadívá se do ohně. Byla jsem tak ponořená do svého vyprávění, že jsem si nevšimla, že rozdělal oheň a že už je tma. Nehodlala jsem tu stejně zůstat a  tak jsem si sebrala svých pět švestek a šla jsem pryč.

" Kam si myslíš, že jdeš?" Zařve na mě Ryan a tak se na něho otočím. " Pryč" Řeknu bez rozmyšlení a než se stihnu otočit vidím, jak Ryan protočil oči. " Fajn, tak si jdi. Ale až někde zahučíš do nějaké díry a zlomíš si nohu neříkej, že jsem tě varoval." Stále tam stojím a přemýšlím jestli mám opravdu jít nebo mu důvěřovat a spojit se s nim. Vyberu si tu duhou možnost, protože má přeci jenom pravdu v tom, že bych neměla pokračovat v cestě, pokud nechci to rovnou vzdát. Povzdychnu si, zamířím zpátky a hodím svoje věci zpátky k tomu kamenu. "Fajn máš pravdu." Prohlásím a vyndám si poslední svoje jídlo, které jsem si vzala.

" Sušené maso? Jako vážně?" Zeptá se nevěřícně Ryan. " Dám ti radu, pokud chceš zpomalit proměnu, měla by jsi omezit maso." Ušklíbne se na to maso a vytáhne si pytlík arašídu. " Tohle je moje poslední jídlo, Ryane. Budu muset si někdo obstarat zásoby." Ryan na to jenom přikývne a vezme mi z ruky maso a vymění mi to za jeho pytlík arašídu. " Souhlasím s tebou, doufám, že potkáme někde po cestě obchod, který bude mít aspoň trochu jídla a nebude prázdný, jako jeden obchod, který jsem potkal cestou sem." Prohlásí Ryan

Když sním svojí "večeří", začnu byt unavená a tak si sundám košili, kterou si dám jako polštář pod hlavu a budu doufat, že mě oheň bude hřát po celou noc. Když se začnu ukládat do spánku, Ryan je ještě vzhůru. Nevím, co bude dělat celou noc, ale budu doufat, že se probudím do druhé ho dne.