Mozková lázeň

Kapitola 2 - Ryan

Megan Baffin? To jméno mi něco říká. Důkladněji si jí prohlídnu a zjistím, že má divně zbarvené oči. Má je ledově bílé až do běla. Vlasy má rozpustěné, které jí šahají až na lopatky. Tmavě hnědé vlasy jí krasně zvýrazňují ledově bílé oči. Plné rty, malá sprška pih na líčnich kostech a na nose jí sedí černé brýle. Jako každý člověk má na sobě ošuntělé a špinavé oblečení. Okolo pasu má přivázanou červenou kostičkovanou košili. Pod košilí černé tílko a černý džíny.

Přeruší mě odkašlání. "Skončil jsi se zíráním?" Pohlédnu jí zpátky do očí. Její postoj je k smíchu. Má zkřížené ruce na prsou a nakrčený nos, rozesměji se. Ona jen protočí oči a vydá se dál."Hej, stůj! Sorry, nechtěl jsem se smát, ale tvůj postoj si o to říkal." Zase protočí očí a mlčí. "Proč nejsi už zombík?" Zeptám se, na co myslím od doby, kdy jsem Megan spatříl.

Podívám se na ní a hned mi je jasné, že přemýšlí zda mi to má říct nebo ne. Když se na ní dívám z profilu, všimnu si, že má dokonalý nos a vystouplé lícní kosti. Najednou se náhle zastaví a já div neskončím na zemi. Sedne si na kámen a začne mi vyprávět její příběh.

Megan

Když mě požádal, abych mu řekla svůj příběh, chvíli jsem si říkala, že mu po tom nic není, jenže je to první člověk, který se se mnou chce bavit a tak jsem si řekla, že mu to povím. Sedla jsem si na velký kámen, který jsem uviděla a připravila jsem se na vyprávění.

¨Když mi bylo 8 let, jeli jsme s rodiči k babičce. V tu dobu jsme nevěděli, že nějaká zombie apokalypsa existuje, takže jsme nebyli připravený. Když jsme přijeli do babiččina města, přišlo nám to nějaké divné, protože nebylo venku ani živáčka na tož auta. Nikdo nikde a tak táta myslel, že se rozšířila nějaká nemoc, kde byli lidi izolováni před tou nemocí. Jak ironické já vím, ale v tu dobu jsem vůbec nic nevěděla. Když jsme zaparkovali, táta nám s mamkou řekl ať zůstanem v autě, samozřejmě mamka nechtěla, aby šel sám tudíž šla i mamka. Než vyšli z auta, jasně mi řekli, že mám v tom zatraceným autě  zůstat. Prosila jsem, že tu nechci být, že chci jít s nimi, jenže jsem nakonec poslechla.¨

'' Uběhlo 20 minut a nikdo nepřicházel, začala jsem být nervozní, ale dál jsem seděla v dětské sedačce. Uběhla hodina a já jsem se rozhodla jít dovnitř. Myslela jsem, že mě zamkli, ale když jsem vzala za kliku, auto bylo otevřené. Vystoupila jsem z auta a vzala jsem si sebou plyšáka, který se jmenoval Pan Králíček. Pomalu jsem se vydala do poschodí, kde bydlí babička. Dveře byli dokořán otevřené. Celá jsem se třásla, ale nebrečela jsem, protože jsem mačkala k hrudi Pan Králíčka, který mi dodával sílu.''

''Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Stála jsem na chodbě a drobným hláskem jsem zavolala na rodiče. Ani jeden se neozval a tak jsem zavolala na babičku. Ticho, nikdo se neozval a tak jsem šla s Panem Králíčkem dál. Potichu jsem našlapovala. Šla jsem do kuchyně. Tam nikdo nebyl. Mohla jsem si na podlaze všimnout, že tam byla krev a škrábance na zdi. Kuchyň byla vzhůru nohama a já nevěděla proč. Najednou jsem něco uslyšela něco jako mlaskání. Vycházelo to z pokoje od babičky. Když jsem tam přišla ani ve snu by mě nenapadlo, že uvidím celou mojí rodinu na zemi celou od krve s prázdnými ďulkami na oči. Neměli oči a dokonce měli otevřenou hlavu, kde býval mozek, jenže tam taky nebyl. Skláněli se nad nimi dva zombíci, kteří mlaskali nad jejich mozkami. Nevšímali si mě, ale já jsem byla tak blbá, že jsem musela vykřiknout. Oba zombíci se na mě podívali a nechali všeho, aby si vzali můj mozek. Nevěděla jsem co dělat upustila jsem Pana Králíčka a utíkala jsem zpátky ven.''