Napotřetí to dokážu | hpff ✓

6. Všechny jsme Popelky

„No tak dělej, ukaž se mi v tom," pokřikuje na mě Kate z druhé strany dveří. Pořád ještě si totiž nejsem jistá, jestli se v tomhle oblečku smrti chci vůbec někomu ukazovat. Nakonec poraženě vyjdu z koupelny a uslyším tiché zalapání po dechu. Na rozdíl od romantických komedií, tohle není vyjádření údivu, obdivu a nadšení, ale naprostého zděšení a hrůzy. Vážně vypadám jako klaun, šatům se nějak daří zároveň na mě viset jako zmoklý hadr, a přesto působit přehnaně nadýchaně. Korunu tomu nejspíš nasazuje můj zoufalý výraz.

„No, tak co myslíte, budu vypadat ze všech lidí nejhůř?" zeptám se a snažím se o veselý tón, aby to vypadalo, že jsem nad věcí, ale nejspíš zním ještě zoufaleji, než vypadám.

„To určitě ne," snaží se situaci zachránit Lily.

„Přesně tak," přidá se Kate. „Ještě tam bude Filch." Díky, Kate, to potěší.

Sednu si na postel a připadám si jako hromádka neštěstí. Holky se posadí vedle mě, každá z jedné strany, a Lily mě vezme kolem ramen. „To není žádná katastrofa. Trošku se jim podíváme na zoubek, a to by v tom byl čert, abychom jim nezvládly trošku zlepšit fasádu."

Katy sáhne do krabice, ve které šaty přišly, a vítězně vytáhne pár semišových lodiček na nízkém podpatku. „Základem jsou stejně boty, a tyhle vypadají použitelně," řekne a zamává mi lodičkami před obličejem. „Na, zkus si je nasadit."

Poslechnu a obuju se. Ačkoliv nejsem zrovna podpatkový typ, musím uznat, že na tomhle bych nejspíš dokázala chodit. Podpatek není zas tak vysoký a překvapivě je poměrně stabilní. Projdu se po pokoji kousek tam a zpátky, a zavrávorám jen dvakrát. Takže úspěch.

„A tohle koukej radši hned spálit," zaslechnu Kate a otočím se. Vidím, jak Lily drží poslední věc, která se nacházela uvnitř balíčku od mamky – pár bílých rukaviček, které se k šatům hodí asi tolik jako jahody do guláše.

„Spal to, než to naklade vajíčka," souhlasím s Kate.

Lily se znechuceným výrazem hodí rukavičky zpátky do krabice a otře si ruce o kalhoty. „Musím do knihovny," vyhrkne rychle a začne se zvedat k odchodu.

„Teď?" zeptám se nevěřícně. „Když tady mám životní krizi?"

„Nepřeháněj a nezdržuj," uzemní mě. „Dělám to pro tvoje dobro," dodá ještě a zmizí z pokoje rychlostí kulového blesku.

Zmateně se otočím na Kate, která si mě pořád prohlíží zamračeným pohledem. „Co to mělo znamenat?" povzdechnu si a rozhodím rukama. Šaty mi přitom povyjedou kousek nahoru, protože mi vůbec nesedí v ramenou. Vycpané špičaté košíčky se mi kvůli tomu přesunou skoro pod krk, takže teď vypadám, jako bych měla čtyři prsa.

Kate se začne smát. „Jestli na ten ples půjdeš takhle, zaplatím ti deset galeonů!"

Zatvářím se jako kakabus a nejradši bych po ní něco hodila, ale nemám nic po ruce. „Nech si ty řeči a radši mi pomoz s tím prokletým zipem," řeknu místo toho a společnými silami se pokusíme vysvobodit mě z toho vězení.

Lily ten den zahlédnu jen u oběda a do pokoje se vrátí až k večeru. Beze slova zvedne šaty, které jsem ráno vztekle hodila na zem v jedné zmuchlané kouli, a rozloží si je na svou postel.

„Je to marný, půjdu v teplákách," zavolám na ni ze své postele, na které se vyvaluju a čtu si z učebnice lektvarů. Rozhodla jsem se totiž, že je nejvyšší čas začít dohánět svůj předvánoční skluz, který jsem nabrala během relaxačního pobytu na ošetřovně. „No fakt, mám to s Remusem domluvené," oponuju, když si všimnu jejího nesouhlasného výrazu.