Napotřetí to dokážu | hpff ✓

BONUS: Bujará oslava

Pojďme se znovu vrátit do Bradavic za Lis a její bandou. Tento krátký bonus je zasazený do 6. ročníků pobertovské školní docházky, tedy rok po ukončení děje NTD. Jak to může dopadnout, když se trochu zvrtne oslava famfpálového vítězství?

Doufám, že jste nedávné silvestrovské oslavy zvládli s větší elegancí než Lis. A přeju vám, aby rok 2021 byl pokud možno lepší než 2020 (protože horší snad už ani být nemůže).

***

James zvedl nad hlavu obří zlatý pohár. Společenskou místností se neslo hlasité sborové „hej, hej, hej, hej," a to mu očividně dělalo dobře. Jak by ne, James byl starý známý egoista. Jediný, kdo se mu snad ve velikosti ega mohl vyrovnat, byl Sirius.

Počkat, kde byl vlastně Sirius? Aha, támhle. Jako vždycky obklopen holkami s výstřihem až k pupíku. Nejspíš jim vyprávěl nějakou strašně vtipnou historku z natáčení, nebo se prostě jenom vytahoval, že je nejlepším kamarádem nebelvírského famfrpálového kapitána. Ať tak či tak, slečny mu to hltaly s pusou dokořán a kalhotkami na půl cesty k zemi.

„Hej, Evansová," ozval se James. Všichni už věděli, co bude následovat. Lily vedle mě protočila oči sloupem a dál se věnovala své knížce. „Teď už se mnou půjdeš na rande?" zahulákal ten blázen přes celou společenku.

Postřehla jsem, jak Lily přes tvář přeběhl náznak úsměvu. Co to? Kam se poděl výraz zhnusení? Obvykle se na Jamesovy pozvánky tvářila, jako by zrovna šlápla do kobylince. Asi za to mohl máslový ležák, který stál vedle ní na stolku. Lépe řečeno prázdná láhev od máslového ležáku.

„Ani za nic, Pottere," křikla zpátky na něj. „Ani kdybys vyhrál mistrovství světa."

James jen pokrčil rameny. Na odmítnutí už byl tak zvyklý, že snad ani nečekal žádnou jinou odpověď. Prohrábl si vlasy a začal se culit na nějakou blondýnku, která na něj zbožně mrkala a málem si cvrkla, když se na ni usmál. Ani nevím, jestli jsem ji někdy viděla. Chodí vůbec někdo takový do Nebelvíru?

„Tady jsi!" ozvalo se za mnou. Pak mi na krk přistála malá pusa a vedle mě si sednul Remus.

Je skoro zázrak, že jsem někoho jako on našla. I když jsem vlastně nemusela tak dlouho hledat. Prostě stačilo otevřít oči a zjistit, co jsem měla celou dobu vedle sebe.

„Ahoj," pozdravila jsem a lípla mu pusu na tvář. Katy vedle mě dělala, jako že zvrací, a Lily ocumlávala prázdnou lahev od ležáku. Druhou prázdnou lahev. Ta jestli zítra vstane, zaslouží si metál.

„Vodkaaaaa!!" zakřičel kdosi v davu a nechal lahev kolovat mezi ostatními. Jednou za čas se našel někdo, kdo poloprázdnou lahev zase kouzlem doplnil a tak, když se ke mně dostala už asi podesáté, motala se mi hlava jako na kolotoči.

Chtěla jsem si sednout na opěradlo křesla, ve kterém seděl Remus, ale protože mi alkohol zamotal nejen hlavu, ale i jazyk a nohy, s nesrozumitelným huhláním jsem se sesunula Remusovi do klína.

„Ty zas vypadáš," konstatoval po chvilce, kdy si mě podrobně prohlížel. Jak zas? Správně bych se měla naštvat, ale asi mi to v tu chvíli bylo jedno.

Ze své pozice jsem viděla většinu místnosti. U krbu seděla Katy někomu na klíně a závodní rychlostí si s ním vyměňovala sliny. Nebylo mu vidět do obličeje. Ale to je asi fuk. O pár metrů dál jsem zahlédla Lily, jak si povídá s Potterem (!!!) a směje se u toho jak měsíček na hnoji. Opět měla v ruce lahev od máslového ležáku. Opět prázdnou. Jestli se nepletu, byla to už čtvrtá. Já na jejím místě bych utíkala na záchod každých pět minut. Na dalším křesle ležel Peter Pettigrew, hlavu měl skloněnou na rameni, hlasitě chrápal a po bradě mu tekla slina. Všichni ostatní se královsky bavili.