Napotřetí to dokážu | hpff ✓

31. Ta dvě praštěná zvířata, na kterých mi tak záleží

Ze tmy se vynoří něco velkého a černého a chlupatého a strašně rozzuřeného. Má to čtyři nohy, ocas, dvě černé oči, dvě uši a spoustu špičatých, vyceněných zubů. Kdo to tipuje na psa je těsně vedle – Sirius! Tak on mě nejdřív vyděsí k smrti a pak, když už umírám, mi přiběhne na pomoc? V závěsu za ním přikluše nádherný jelen s obrovským parožím – pro méně chápavé je to James.

Sirius si stoupne přede mě, otočí se čelem k té bandě vztahovačných koní (pro jistotu se kousnu do jazyka, abych si to zase náhodou nepomyslela moc nahlas) a zavrčí na ně. Z toho zvuku mi vyskočí po těle husina.

Kentauři se postaví do bojových postojů a pozic, natáhnou luky a pozvednou oštěpy. Všichni začnou hrabat kopyty a vzduchem se začíná vznášet testosteron.

„Siriusi, Jamesi! Neblbněte, vždyť z vás udělají dvacet malých do školky," zavolám na ně, protože přes všechno vrčení a broušení zubů by zašeptání nebylo slyšet. Ohromný pes ke mně otočí hlavu a podívá se na mě jako na naprostého blázna. Potom povytáhne koutky tlamy a zase se věnuje polokoňům. To měl být povzbudivý úsměv nebo zlomyslný úšklebek?

A pak se všechno pokazí.

Sirius se připraví ke skoku a jen tak tak ho mine další ze šípů. Skočí po jednom kentaurovi a začne do něj strkat, aby ho dostal co nejdál ode mě. Mezitím se James pokouší také vypořádat s jedním z nich. Jenže to je pořád přesilovka přibližně tucet na dva! Správně bych měla utéct co nejrychleji a sehnat nějakou pomoc, pokud chci ještě někdy ty dva vidět v kuse a naživu. Jenže místo logického zběsilého útoku pořád sedím schoulená na zemi, rvu si vlasy z hlavy a hystericky zaječím pokaždé, když nějaká zbraň nebo kopyto jen o vlásek mine ta dvě bláznivá zvířata, na kterých mi tak strašně záleží a která teď nasazují život, abych měla čas utéct.

Potom se jeden šíp zanoří Jamesovi do zadní nohy. Zaječím místo něj. Noha se mu částečně podlomí, ale dokáže dál bojovat i přes bolest. Nicméně jeho výpady jsou stále pomalejší a začíná ztrácet výhodný moment překvapení.

Jsem natolik zaujatá sledováním boje před sebou, že ani nestihnu zareagovat Remusův obličej, který se vznáší ve vzduchu vedle mě. Proboha, kde nechal tělo?

„Můžeš mi vysvětlit, proč tady ještě sedíš?" vyhrkne.

Zmůžu se jen na překvapené mrkání a neartikulované zvuky.

„Pojď sem," sykne Remus a přehodí přese mě – pro nedostatek jiných výrazů tomu budeme říkat plášť neviditelnosti, dobře?

„Co to má znamenat?" zeptám se.

„Sirius s Jamesem nám akorát chtěli zajistit čas, ale nepočítali s tím, že se tady zasekneš jako hračka na klíček a budeš čekat, že tě někdo natáhne! Pojď, musíme zmizet, ti ko...kentauři si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli, mají co dělat s těma dvěma," vysvětluje netrpělivě, zatímco se mě snaží přimět k pohybu. Nebo obecně k jakékoliv reakci, která je přiměřená téhle podělané situaci.

„Co?"

„Prostě pojď!" Zatímco celý náš rozhovor se odehrává šeptem, poslední slova řekne Remus dost hlasitě. Ztratí i poslední zbytek trpělivosti a začne mě drsně zvedat do stoje. Nohy mě pořád neposlouchají, tak mě musí celým tělem podepírat, zatímco se mnou míří z lesa ven.

„Jak jste mě našli?" nedá mi to.

„Všichni tě hledají. Sirius a James byli v lese a viděli tvůj chabý pokus o červené jiskry."

Jen co opustíme Zapovězený les, stáhne z nás Remus neviditelný plášť, a táhne mě rychle pryč. Když si všimnu, že mě u toho drží za ruku, zrudnu jako přezrálé rajče. Ještě že je taková tma. Zastavíme se až před vrbou mlátičkou.