Ostatky dobra | pozastaveno - probíhá přepis a korekce

Kapitola druhá

18. září 2014

Armádní velitelství, New York, US

„Hele, Robe. Nemusíš to v sobě dusit." Zamračil se jeden z kapitánů na svého dobrého přítele, který v ruce drtil propisku a vypadal, jako by se ji pokoušel zlomit.

„Nic v sobě nedusím," zavrčel Robbie Dudley a s třísknutím propisku odložil. Zuřivě od sebe odsunul kopu papírů a složek a vyhoupl se do stoje, přecházeje k jedné ze skříní, otvíraje šuplík.

„Jasně. To vidím," odvětil s uchechtnutím Paul Gibson a opřel se o stěnu Robovy stísněné kanceláře.

„Málem kvůli mně zemřelo pět chlapů z mý jednotky! To chceš slyšet?" vyštěkl Dudley a šuplík s ohromující ranou zabouchl.

„To nebyla tvoje chyba, pitomče," zavrčel nyní už i Paul a rázně přešel ke svému spolupracovníkovi. Pevně ho uchopil za ramena.

„Nikdo nečekal, že tam bude nějakej sráč, kterej vám bude chtít rozstřílet ksicht na kaši, jasný?! Přestaň se tím užírat! Velení vás tam poslalo, velení nezkontrolovalo oblast, velení nese vinu," zasykl a aby dodal svým slovům na váze, sevřel Robova ramena ještě pevněji. Dudley na něho chvíli hleděl a vypadal, jako by s ním chtěl švihnout o podlahu. Po chvíli se jeho zatnutá čelist uvolnila a napjatá ramena klesla.

„Díky, chlape," prohodil už klidně a vděčně na svého přítele kývnul. Paul se zašklebil a krok od Roba odstoupil. Občas ujely nervy každému. Důležité bylo, aby se to nestávalo při akcích.

„Sejdeme se na obědě," kývl na pozdrav a byl pryč. Dudley jen pokrčil rameny a pomalým krokem vyšel ze dveří, které Paul před chvílí zabouchl. Čekala ho schůze s plukovníkem Smithem, která rozhodně nebude nic příjemného.

---

18. září 2014

Druhé sídlo velitelství organizace NESTI, Magadan, Rusko

„Říkám vám, že mě posílá velení SFINGY." Mladý, lehce nabroušený hlas donutil majora Davydova zastavit.

Procházel jednou z temných, chladných chodeb přízemí, kde se nacházeli pouze kasárny a sklady, když ho něco donutilo zaposlouchat se.

„Da, devushka, ale to by mohl říct každý," odpověděl mužský hlas lámanou angličtinou. Davydov vytušil problémy.

„Posílá mě plukovník Curry, ty tupče! Rozumíš?" při vyštěknutí těchto slov již major spěchal chodbou na druhou stranu, než původně šel. Nutno podotknout, že na místo dorazil právě včas.

Dva členové hlídky, které před chvílí míjel, stáli naproti menší ženě a oba měli ve tváři dost jasný výraz. Začínali ztrácet trpělivost. Žena jako by na to ale nedbala, nebo to neviděla.

„Chto zdes' proiskhodit?" zvýšil nepatrně hlas a rázoval si to přímo před oba vojáky, kteří okamžitě skočili do pozoru.

„Děje se tady to, vážený pane, že mě tihle idiotas nedokážou říct, kde najdu šéfa tohohle všeho!" obrátila žena veškerou svou zlost na příchozího poručíka a otočila se tak rázně, až jí havraní vlasy zavířily kolem hlavy. Slovo, které pronesla ve španělštině, byla pravděpodobně nadávka a plukovník ani nechtěl znát její význam.

Než stačil něco říct, rozezleně pokračovala přívalem anglických vět.

„Letím sem až z podělaný Ameriky jen proto, aby mi v Moskvě řekli, že velitele NESTI najdu v Magadanu. Víte, jakou mi dalo zatracenou práci najít nejbližší let do tohohle zapadákova?!" Major se svými průměrnými znalostmi angličtiny tak tak dokázal všechna slova pobírat. A nepomáhala mu ani skutečnost, že se učil tu britskou kdežto tahle žena na něj řvala americkou, ještě navíc se znatelným přízvukem, takže význam některých vět luštil jen stěží.