Time {Number Five} ✔️

1

Emily Jacksonová - 0:16 1.října 2004. Unesena tajnou ruskou agenturou na výcvik dětských a dospívajících špiónů.
Rok-2018
Datum-1.října
Moje čtrnácté narozeniny a já jedu společně s ostatníma otrokama z tý ruský díry do ameriky. Je to dlouhá cesta a ještě bude. Letadlo kterým letíme je otřesné. Celý život nežiju v luxusu. Každý spí na zemi namačkaní, nalepení sami na sobě. K snídani, obědu a večeři ovesná kaše. Je nás přesně 101 a vyberou se pouze tři nejlepší kteří budou moct býti agenty ruskoamerické soukromé agentury. Je to jako hra o život, buď budeš nejlepší nebo umřeš jako největší mamlas světa jen si stačí vybrat. Já ovšem vím že budu první která nastoupí už jen tím že jsem výjimečná a jiná oproti ostatním.
Místo- Spojené státy americké
Datum- 3.října
Čas- 2:04
Americké námořnictvo nás vypustilo. Seřadili jsme se podle nejlepších. Byla jsem první řadě, ovšem na prvním místě.
"Teď nastane osud vám daný! Seřadit a podle čísel postoupit jedním krokem vpřed!"
Každý měl hlavu rovně a oči hledící na osobu která četla čísla nám dané.
"Osmnáct! Čtyřicet devět a devadesát dva!" Křikl. My tři popošli krok do předu, ostatním byly odseknuté hlavy ale deset dalších lepších zůstalo jako záskoky.
"Gratulujeme budete přesunuti do ruskoamerické agentury kde dostanete pokyny. Kdokoli má strach z krve, vnitřností, kostí či vám dělá problém někoho  zabít ať se přihlásí!" Snímal nás každého pohledem. Dívka jejíž číslo bylo šestnáct zdvihla ruku nad sebe. Z rozkazu se má stát bez hnutí na místě dokud vedoucí neudá rozkaz přihlášení či rozchodu. Výstřel a padnutí těla. Krev mi stříkla na kotník a já stále hleděla letmo před sebe.
"Ještě někdo?" Zeptal se.
"Fajn, teď budete podzemním výtahem všech dvanáct převezeno na agenturu. Jděte!"
Všichni se rozešli stejným směrem. Výtah nás zavezl do agentury.
"Vítejte mí milý" s výraznou červenou rtěnkou a blýskavě se bílýma zubama usmála nejspíše ředitelka agentury.
"Zde váš budeme potřebovat k práci kterou budete odměněni svobodou" lehce klepla vysokým podpatkem na rozkaz rozpuštění přibývajících devíti členů. Nás tři si tam nechala.
"Bez povolení mluvit k vám slečno či paní ředitelko, vás chci ujistit že jsme pro vás to nejlepší co vás mohlo potkat, tedy aspoň já" usmála jsem se.
"Ah, děti moje tady takové pravidla neplatí, žádné mluvení s povolením ne! Tady nejsme v armádě. Ale děkuji už teď se mi líbíš" úsměv oplatila.
"Jděte ukážou vám pokoje. Až na tebe číslo osmnáct"  řekla. Zastavila jsem se a otočila na ní.
"Ovšem máš mocnou sílu, mohla by jsi jít semnou na zahradu a ukázat mi ji?"
"To ovšem ale já jí neumím ovládat.."
"Jistě že umíš pojď!" Usmála se. Věří ve mě a to mi dodává sílu. Šla jsem za ní na zahradu.
"Tak vidím tu levitace, cesta časem a telekineze, nepletu se?" Na její otázku jsem zakývala hlavou.
"Tak se do toho dej"
Soustředila jsem se na rychlost větru, byl klidný. Představovala jsem si jak se pomalu vzdaluju od země. Byla jsem už asi dva metry nad zemí a zkusila se pohybovat. Nebyla jsem žádná víla ale na podruhé to šlo.
"Výborně tak co teď tu telekinezii, podej mi tu vázu"
Zaměřila jsem se na vázu a jen s pomocí dvou prstů přiletěla k nám.
"Wohow.. příště trochu klidněji, elegantně" kývla jsem hlavou.
"Tak a poslední je-"
"Cestovat časem jsem ještě nezkoušela.." skočila jsem jí do řeči.
"Ah.. tady by to ani moc nešlo, víš je tu speciální síť která zabraňuje útěku pro takové jako jsi ty"
"Jsou další jako já?!" Lehce jsem se vyděsila.
"Myslím to pro ty moc dobré které potřebujeme"
"Nemám důvod k útěku"
"Jistě že ne" usmála se a chytla mě za tváře. Ucukla jsem. Jen se chápavě podívala a oddechla.
"Fajn, naučí tě to tady neboj se do roka budeš umět dělat cokoli"
"Spolehněte se"
"Teď jdi spát ať máš na večer dost energie budeš cvičit" odešla jsem do svého připraveného pokoje. Jedna postel a skříň s uniformou. Pousmála jsem se. Lehla jsem do postele a přikryla se.
Probudil mě něčí dech který byl přímo nade mnou. Otevřela jsem oči s tam nikdo. Otočila jsem se na bok a snažila se usnout. Budíček byl tentokrát v sedm večer. Opravdu jsem spala tak dlouho. Byla první lekce ovládání cestování časem. Jelikož tady tomu rozumí tak mě to učili.
Rok- 2019
Den a měsíc- 22.dubna
Hned jsem dostala rozkaz k tomu abych se zabydlela v motelu kam mi budou zasílat pokyny. Ovšem pár lidÍ jsem už zabila ale teď to budu muset dělat tajně. Dostala jsem adresu a pokyny. Teleportovala jsem se na adresu a radši ji zkontrolovala.

Snad se první strana líbí a zahrne vás lehce do děje či minulosti Emily
☂️☂️☂️
Rovnou to hod do knihovny i druhy dil Survivors taky na mem ucte❤️🤚