Čarodějka ze Severu

Kapitola 3

„Vstávat!" ozve se nějak moc blízko mojí hlavy. Následně zalije můj obličej prudké světlo, které ještě mohlo chvíli zůstat za záclonami. Kdo se mě to opovažuje budit takhle brzo?

Pootevřu jedno oko, abych snadněji přivykla náhlému světlu, a bohužel spatřím Evelynn. Nejenom že mě takhle ošklivě budí, ale ještě roztahuje další závěsy. A dokonce se u toho usmívá.

„Co se děje?" zaskřehotám a snažím se schovat hlavu pod polštář.

„Je už skoro poledne! A my máme dnes velké věci v plánu. Musíme ti vybrat šaty," zasměje se, než přijde blíž k moji posteli. Její parfém mě zalechtá v nose a donutí pšíknout.

Poledne?! Je ale fakt, že nevím, kdy přesně jsem v noci usnula. Snažila jsem se vyčíst nějaké zajímavé informace z knihy, ale byly tam jen samá nudná data válek a narození knížat. O čarodějích tam byla jen malá kapitolka, což mi moc nepomohlo.

Pomalu se posadím a s povzdechnutím vylezu z postele. Evelynn jen nakrčí nos, když se zadívá na moje rozcuchané vlasy, ale komentář si protentokrát nechá pro sebe. Ta samozřejmě vypadá naprosto dokonale. Modré šaty lichotí jejím modrým duhovkám a hnědé vlasy má vyčesané do perfektního účesu. Dokonce i vějíř a boty má sladěné.

„Počkám na tebe v zahradě a dnes se obleč jako pravá dáma," řekne, než odkráčí ven. Protočím panenky, to bude zas den.

Navléknu se do Evelyniných oblíbených šatů, které ale já moc nemusím, protože mají šněrovací záda. Komorná mi je vždycky hrozně stáhne, až mám pocit, že nemůžu dýchat. Ale dnes dokonce nechám komornou, aby mi učesala nějakou šílenost na hlavě. Třeba to Evelynn potěší a nebude mě nutit si zkoušet tolik šatů.

Cestou za Evelynn se stavím do kuchyně a sním aspoň nějaký chleba, abych ve městě neumřela hlady.

„Už běžím!" zamávám na Evelynn, když ji spatřím na hlavní cestě vedoucí od našeho sídla do města. Evelynn se pousměje, ale její úsměv vypadá spíš děsivě – tak trošku šíleně.

„No konečně! Už je tolik hodin, abychom to vůbec stihly!" Její hlas nabere o pár oktáv víc, až si s jedním ze strážců vyměníme zděšený pohled.

Naposledy se otočím na svůj domov, jestli odtud někdo nevyběhne a nezachrání mě, ale nic takového se nestane. A tak se poslušně vydám za Evelynn.

.....

Asi po třech krejčovství, kde na mě navlíkli tisíce šatů, ale žádné nebyly pro Evelynn dost dobré, konečně narazíme na jedny, které se líbí jak ji, tak dokonce i mě.

K mému překvapení jsou zelené se zlatými květinami, které jsou všité do celých šatů. Evelynn je nadšená a rozplývá se nad tím, jak moc mi to sluší.

Samozřejmě ukazuje na všechny místa, kde mi jsou šaty o pár milimetrů větší a dává rozkazy postarší dámě, aby šaty poupravila. Ta chudák skoro nestíhá a jen na Evelynn zírá.

Omluvně se na paní zadívám, ale ta si toho nevšimne a snaží se poslouchat Evelynn, co nejvíc to jde.

Asi po hodině přešívání a stříhání jsem konečně propuštěna. Šaty jsou nádherné, ale přijde mi, že mi to sebralo velký kus mého mládí.

Když vylezeme z krejčovství, slunce už je pryč, ale město stále ještě žije. Zvlášť po hospodách, odkud se ozývá hlasitý smích a křik.

Spolu s Evelynn se vydáme zpátky. Stráže nám jsou v patách a přestože se starají o naši bezpečnost, šaty jim Evelynn nesvěřila. Hrdě je nese a skoro mi přijde, že by si je nejradši na můj bál oblékla ona.