Karma

0.07

Lennie na mě koukla tím nejsmutnějším pohledem, který jsem viděl za hodně dlouhou dobu. "On je vážně na kluky?"

   "Jo," potvrdil jsem. "Nesmíš to ale nikomu říct, jasný?"

   Kolem nás prošla nějaká holka a snažila se vyhodit ubrousek od zmrzliny, kterou lízala, do koše, ale minula. Nesklonila se pro něj a šla dál. V hlavě jsem si řekl, že by na ni za to ta zmrzlina měla kápnout. Pár sekund na to jsem uslyšel její vyjeknutí.

   Měl bych začít být přísnější.

   "Moje šance jsou pryč," zamumlala tiše a pohladila si břicho.

   "Jak jsem ti už říkal, tvoje šance jsou pryč už od té doby, co jsi těhotná," prohodil jsem, zatímco jsem se zvedl, abych vyhodil ubrousek, který ta dívka nevyhodila.

   Lennie se škaredě ušklíbla. "To je od tebe hnusný. Ale pravdivý."

   "Já nikdy nelžu." Seděli jsme na trávníku před budovou, kde je Lenniin pokoj. Trávník je tady mnohem hezčí, než před naší budovou, jelikož holky jsou tady natolik slušné, aby chodili po chodnících. Když někdy mívám svou chvilku, sedávám na parapetu v pokoji a trestám lidi, co chodí po trávnících. Myslím, že jsem zmenšil jich počet tak o polovinu.

   "Hele, my o vlku..." zamumlala Lennie, ale pohled jí zůstal zavrtaný v trávě. Rozhlédl jsem se kolem.

   Julian k nám mířil rychlým krokem s úšklebkem na tváři.

   "Hele, Julesi, zrovna jsme o tobě mluvili," usmál jsem se. "Vyprávím Lennie, jaký máš příšerný polštáře."

   "Podle vyprávění soudím, že nejsou tak strašný," řekla tiše Lennie, ale ani na jednoho z nás se nepodívala. Utrhla si pár stébel trávy a začala si s nimi hrát mezi prsty.

   "Taky si myslím," pravil a hned na to ke mně vyslal pohled, kterým se mě ptal, co se s Lennie děje. Asi se nikdy ještě nestalo, aby byla Lennie potichu a vyhýbala se očnímu kontaktu. Já sám to zažil málokrát.

   Nervózně jsem vycenil zuby. Mezi našima očima proběhl tichý zápas, jelikož Julian nejspíš pochopil, co jsem jí řekl. Nevypadal naštvaně.

   Julese jsem Lennie poprvé oficiálně představil asi před čtyřmi dny. Ta z něj byla úplně unesená a když jsem pak šel k ní na kolej, nepřestávala o něm mluvit. V tu chvíli jsem usoudil, že jí to budu muset říct. Lepší být zklamaná na začátku než mít později zlomené srdce, ne?

   "Jak se bude jmenovat?" zeptal se Julian Lennie, když konverzace už dlouho stála, a ukázal na její břicho. Konečně zvedla pohled.

   Lennie zaváhala. "Přemýšleli jsme, že by se mohl jmenovat Isaac, po tátovi přítele. Když to bude holka, tak asi Rosie, po mojí babičce. Ale myslíme si, že to bude kluk."

   "Isaac je mé druhé jméno," usmál se Julian. "Takže to schvaluji."

    "Vážně?" vyhrkl jsem. Jules na mě koukl trochu tázavým pohledem.

   "Jo. Julian Isaac Hepburn, pitomý jméno."

   "Mně se docela líbí," řekl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Lennie po mně střelila pohledem, takovým tím jejím zvláštním, kdy mi naznačovala, že je na mě pyšná.

Julian se mnou přerušil oční kontakt a zasmál se. Nic ale neřekl, a tak nastalo až trapné ticho. Věc se má tak, že já netuším jak ticha vyplňovat a obdivuju každého, kdo takové situace zvládá.