Karma

0.14

Jakmile se film dostal do části, kterou jsme už viděli, Marty film vypnul. Do té doby chodil každou chvíli kolem nás, jelikož uklízel odpadky po lidech a sbíral věci, které pak dával do bedny Ztráty a nálezy.

Neříkám, že by vadilo, kdyby to Marty vypnul už dřív, jelikož jsme stejně už moc nevnímali. Vyměňovali jsme si s Julianem pohledy a rozesmáli se pokaždé, když někdo udělal nějaký obličej. Pak jsem mu pobral polštáře, Julian vzal deku a ještě jednou šel poděkovat Martymu.

"Tak na co jdeme příště?" zeptal jsem se, když se vrátil. Vzal mi jeden polštář, jako bych to měl snad kdo ví jak těžké.

"Nevím. Myslím, že příští týden dávají Ledové království, co ty na to?"

Vážně jsme se na sebe podívali. A pak se hlasitě rozesmáli. Možná nám k tomu dopomáhala ta dvě piva, co jsme každý měli, protože Julian se smál tak hlasitě, jak jsem ho ještě neslyšel. A nebo byl prostě šťastný.

Když jsme došli k jeho pokoji, uvědomil jsem si, že jsem u něj poprvé. Julian u mě jednou nebo dvakrát byl, jinak jsme se dávali srazy venku. Jakmile jsem vešel, hodil jsem věci na jednu z postelí. Ta postel byla jinak prázdná.

"Takže už máš spolubydlícího pryč?" Otočil jsem se k němu. Právě skládal deku tak, aby se vlezla do malého prostoru, který měl pro ni vyhraněný.

"Ne. Jen nespává tady, ale se svou holkou. Měl přestoupit na tu sportovní školu, ale nakonec to vypadá, že nepůjde," odmlčel se, zavřel skříň a sedl si na svou postel. "Jinak jsem myslel, že kdyby vážně odešel, mohl jsi sem ty."

Mé srdce se zastavilo a já se chtě nechtě usmál. Skousl jsem si spodní ret. "Vážně?"

"Nebylo by to špatný, ne? Žádné Dmitriho nadávání o vysávání, já bych nemusel trpět to, když si Philip výjimečně dotáhne holku sem a dělají... různé věci a navíc bychom měli více místa, kdybychom se rozhodli spát v jedný posteli." Jules se ušklíbl a uchechtl se, pravděpodobně když viděl můj výraz. "Klid. Na takový věci ještě ani nemyslím," ujistil mě, jako by to nějak spravil. Spíše to zhoršil.

"Ne? Já jo... někdy," přiznal jsem se. Mohl jsem ještě dodat, že jsem zkoušel jak by znělo mé jméno s jeho příjmením nebo že jsem ještě dneska uvažoval o tom, že žádat o ruku budu muset já jeho. To bylo ale přece vedlejší.

"Ty se nezdáš, Danieli," zasmál se a poklepal na místo vedle sebe. I když moje nohy byly už na cestě, moje mysl zůstávala klidná.

"Měl bych jít. Je už jedenáct."

"Neříkej mi, že jsi ten typ, co chodí spát po pohádce v sedm." Jules mi věnoval takový pohled, u kterého jsem věděl, že se snaží nesmát, kdyby to náhodou byla pravda. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou.

"To povídání do ranních hodin si necháme na třetí rande," řekl jsem po chvíli. Julianovi zajiskřily oči. "Tentokrát program vymyslím já, jo?"

"Jak si přeješ," usmál se.

Udělal jsem několik kroků ke dveřím, ale nakonec jsem se ještě zastavil a otočil se. Julian už stál za mnou. "Víš, že si Lennie myslela, že se spolu vyspíme už po prvním rande?" podotkl jsem.

Jules vytřeštil oči, ale pak se zase zatvářil uklidněně. "Tak bych řekl, že máme zpoždění. Ta holka je vážně šílená."

"To mi povídej," odfrkl jsem si. Nezdůraznil jsem, na jakou z těch vět jsem odpověděl.

Vyšel jsem z jeho pokoje. V hlavě jsem měl trochu zmatek, jelikož nevím, co se v takových situacích dělá. Mám se otočit a políbit ho na rozloučenou? Nebo znovu jen obejmout? Nebo bych mohl prostě jen odejít a zamávat mu. Ale to by vůči němu nebylo fér.