0.19

880 138 3
                                    

Julian už nebrečel. Julian vlastně nedělal nic, nemluvil, nehýbal se, a hlavně nemohl usnout. Neměl jsem mu to za zlé, naopak jsem to chápal. Bál se, a proto jsem s ním zůstával vzhůru.

Leželi jsme v jeho skromném pokoji, jelikož tu bydlel jen chvíli, než odjel na vysokou. Teoreticky tu měl jenom postel, poloprázdnou skříň, stůl a prádelník v rohu.

Jules ležel na jedné mé ruce, zatímco on tu svou měl položenou na mé hrudi. Já tu ruku, kterou jsem měl pod ním, ještě skrčil, čímž jsem ho zároveň objal a prstem mu dělal malé kroužky na rameni. I nohy jsme měli propletené a já si uvědomil, že takhle jsme ještě nikdy neleželi. My vlastně ještě ve stejné posteli nespali, jen jsme na stejné posteli blbli.

Nemyslel jsem ale na nic kromě toho, že mě Jules potřebuje.

Když jsme leželi už téměř hodinu v tichu (viděl jsem na hodiny na protější zdi), promluvil jsem na Juliana. "Plánuješ to říct holkám nebo počkáš, až to nějak dopadne?"

Jules se probudil z transu, kdy se díval do jednoho místa, odsunul se ode mě, lehl si na bok a ruce si složil pod sebe. Já po něm jeho pohyby zrcadlově zopakoval, takže jsme byli čely k sobě. "Já nevím. Nechci jim to říkat, ještě když jsem jim nasliboval, jak vše bude v pořádku."

Zamrazilo mě. Já mu tvrdil to samé.

"Ale zase je možné, že se to potáhne několik dní a ony se budou ptát, co se děje." Jeho hlas byl stále nakřáplý od breku.

"Řekni jim, že se narodil slabý a musí zůstat v nemocnici. Neříkej jim nic o... tom. Že mu jde o život. Budou v pohodě," poradil jsem mu, jelikož mi to přišlo jako nejlepší nápad.

Jules přikývl. "Snad budu v pohodě i já. Jsem horší jak pětileté děcko, ne?"

Upřímně jsem se usmál. "Já to chápu. A budeš v pohodě, s tím ti pomůžu."

Julianův pohled byl plný vděku. A já bych se klidně vsadil, že kdybychom se nacházeli v animovaném filmu, místo mých očí by se právě nacházela srdíčka.

"Promiň, že jsem tě zatáhl do tohoto zmatku," zašeptal po chvíli. Když šeptal, nezněl, jako by dlouho brečel, takže nejspíš šeptal naschvál. Neusmíval se, nemračil se, momentálně nevyzařoval žádné emoce. Byl jako tělo bez duše.

"Kolikrát ti mám opakovat, že mi to nevadí. Mnohem horší by pro mě bylo, kdybych zjistil, že jsi tady sám a sám se s tím vypořádáváš."

Věděl jsem, že mít mě momentálně tady s ním, pro něj hodně znamená, protože to opakoval asi stokrát, než jsme si lehli. A tak jsem chápal jeho odpověď, i když nevyslovil ani slůvko a jen mi stiskl ruku.

Pak se na stole rozsvítil jeho telefon. Měl vypnutý zvuk, ale světlo ozářilo půlku místnosti. Jules pevně zavřel víčka a zamumlal: "Přečti to, prosím. A jestli je to něco hodně špatnýho, raději mi to ani neříkej."

Váhavě jsem se přes něj natáhl pro telefon na stolku. Hned jsem na telefonu přečetl jméno Henryho, Julianova nevlastního otce, a moje srdce začalo bít třikrát rychleji. Podíval jsem se na Julese, ale ten držel víčka stále u sebe a mačkal mi levou ruku.

Otevřel jsem zprávu. A usmál se.

"Jmenuje se Dominic," vydechl jsem.

Julian se postavil na lokty a otevřel oči. "Vážně?"

"Jo, Henry ti píše. Že ti v tom zmatku nestihl ani říct, jak se jmenuje."

Jules mě objal. A po dlouhé době se konečně zase usmál.

To ráno, kdy jsme se probudili zamotaní v sobě, bylo naprosto dokonalé. Nejenom, že se Julian už více usmíval (i když tam byl stále náznak smutku), ale přesně v jedenáct hodin a dvacet dva minut mu opět zazvonil telefon. Nejprve mi věnoval sérii vystrašených pohledů, když uviděl, že je to jeho máma, pak zkontroloval holky, jestli v klidu jedí svou opožděnou snídani, a pak šel do druhé místnosti. Já mu byl v patách.

Než telefon zvedl, zhluboka se nadechl a chytil mě za ruku. "Mami?"

To, že jsem nic neslyšel, mě ničilo. Zase mi zbývalo jen sledovat Julianovy mimické svaly, ale když jsem to dělal minule, málem se sesypal. Nechtěl jsem ho ale nutit, aby to dal nahlas, hlavně kvůli Lily a Grace, které by to mohly slyšet.

V jeden moment mi Jules stiskl ruku. Vzhlédl jsem, podíval jsem se mu do očí a uviděl v nich radost. Usmíval se bez náznaku smutku.

"Vážně? Takže bude v pořádku?"

V ten moment jsem mu úsměv opětoval.

"Tak to je skvělý. To je úžasný. Jo. Jo, vyřídím. A ne, to ne, nechtěl jsem je zatěžovat. Já? Ani se neptej. Daniel je se mnou."

Jeho slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když jsem ale uslyšel své jméno, zpozorněl jsem ve chvíli, kdy se uchechtl. "V pohodě. Lily spala a Grace... se ptala. Já u toho ale nebyl."

Když jsme nemohli usnout, vyprávěl jsem Julesovi o Graciných otázkách. To byla opět chvíle, kdy se upřímně smál. A podle toho, s jakým klidem o tom Jules s mámou mluvil, jsem usoudil, že jeho máma (kterou jsem ještě ovšem nepotkal) ho má ráda, ať už je jakýkoliv.

Takoví by měli být všichni. Včetně Julianova otce.

Jules odložil telefon a chvíli jen tak stál s úsměvem na tváři zahleděný na jedno místo. Už jsem se ho chtěl zeptat, jak to dopadlo – i když to bylo jasné -, když se na mě konečně podíval a zasmál se.

"Bude v pořádku. Nejhorší má za sebou, jen teď bude muset déle zůstat v nemocnici."

"Tak to je úžasný," vyjekl jsem hlasitěji, než bylo v plánu. Za Julesovým ramenem jsem uviděl, jak se holky otočily a dívaly se na nás. Strčil jsem Juliana do paže, abych ho posunul a aby nás neviděly. Pak jsem ho chytil za bradu, přitáhl k sobě a jemně, opravdu jemně, spojil naše rty. "Říkal jsem, že všechno dopadne dobře."

"To jsi říkal ještě předtím, než se to všechno stalo," namítl.

"Ale pořád jsem měl pravdu. Už je to v pořádku."

Julian se znovu ke mně blížil, když se ve dveřích objevila Grace. "Haló, já jsem stále tady. Juliane, potřebuju podat mléko pro Lily, je nahoře v ledničce. Tohle si můžete dodělat později."

Kdybych ji neviděl stát přede mnou, řekl bych, že právě mluvila patnáctiletá teenegerka. Ale ono ne.

Za tohle jsem na ni nechal vylít část toho mléka. Nikdo nesmí mě a Julese rušit.

-

Na druhý den jsem nasedl na autobus, jelikož byla opět neděle a to znamenalo přednášky další den. Jules napsal e-mail do školy, že tento týden nedojde na přednášky, jelikož jeho rodiče jsou neustále v nemocnici a on hlídá holky.

Takže to znamenalo týden bez Juliana. A také to, že na Dmitriho, který se v sobotu údajně vrátil, budu taky sám.

To, že se opravdu vrátil, jsem poznal hned podle dveří pokoje. Přímo uprostřed visela obří třešeň na dlouhé šerpě. Nejprve jsem na to vyjeveně koukal, než jsem se odhodlal vejít dovnitř.

"Co to sakra je."

Dmitri vzhlédl od něčeho, co zrovna dělal. Když mě uviděl, divoce se usmál a vyskočil na nohy. "Nádherá, né? Dostal jsem ji od sousedky rodičů, když jsem jí řékl, že moje přezdívka je Pan Třešničká."

Zavřel jsem oči a v klidu vydechl. "Nádhera. Fakt jo. Budeme mít obří třešeň na dveřích, aby všichni věděli, že bydlím se striptérem," zamumlal jsem.

"Čo jsi říkal?"

"Nic," ujistil jsem ho s falešným úsměvem. "Vůbec nic."

Až v tu chvíli jsem si všiml, že si nechal narůst knírek. A že si ho nabarvil úplně stejně jako vlasy.

KarmaKde žijí příběhy. Začni objevovat