I just love you ✓

IV. My two brothers

,,Hlavně se stavte u Beatty." Poradila nám ještě Jeylina teta, zatímco jsme vystupovaly z jejího malého bílého auta ,,Mají tam slevu na boty třicet procent."

,,Ano teto." Zavolala na ni ještě Jeyla, když už jsme obě stály venku na chodníku. Paní Applebyová byla ta nejúžasnější žena ve středním věku, kterou jsem kdy potkala. Nebyla jako moje nudná matka, která mi každé ráno připomínala, abych se nezapomněla teple obléct, a neutrácela za blbosti. Když jsme k ní před dvěma dny s Jeylou přijely, první co ji zajímalo bylo, jestli máme kluka, a jestli jsme slyšely o té velké výprodeji, co prý byla u nás ve městě. Pravý opak mojí mámy. Vždyť to ona sama nám dneska navrhla, aby jsme šly nakupovat do městské čtvrti, kde se nacházelo nejvíce obchodů. Obě jsme s Jeylou souhlasily, protože já si musím pořídit nějaké letní šaty, a ona prý potřebuje (další) nové boty.

Nakupování ale nebyl jediný důvod, proč jsme tady. Asi jsem se ještě nezmínila, že mám bratry. A to hned dva. Oba jsou starší než já, což není zrovna výhra, věřte mi. Když jsme byli malí, byla jsem já vždycky ten outsider, kterého nechtěli vzít do party. Neustále si mě dobírali, a já jsem kvůli jejím blbým vtípkům brečela pravidelně, alespoň jednou denně.

Teď, když už jsme starší, už je ale všechno jinak. Pořád si ze mě sice sem tam dělají legraci, ale už je to jenom takové to kamarádské pošťuchování. Ve skutečnosti se máme všichni rádi, a navzájem se podporujeme. Tato šťastná éra začala tím, že můj nejstarší bratr Jamie, kterému je teď dvacet jedna se přestěhoval na vysokou. My s Howardem jsme pak měli víc čas pro sebe, a navíc tam už neměl svojeho parťáka, takže ho otravování mě přestalo brzo bavit.

Howardovi je devatenáct, a příští rok bude chodit do druhého ročníku vysoké školy, která se nenachází - tramtadadá- nikde jinde než v tomhle báječném městě. Můj brácha s rodiči nikdy moc dobře nevycházel, a tak mu bylo celkem jedno, na jakou školu půjde. Hlavně, když to bude daleko od domu. No, a potom už jsem doma zůstala sama, což je trochu smutný, ale pořád se nemůžu rozhodnout, zda bych byla radši sama, nebo stále terčem jejich posměchu. Naštěstí už z toho ale oba vyrostli. Nebo jsem si to alespoň myslela.

,,Alee, není to moje malá ukňouraná ségra?" Ozval se z druhého konce chodníku ten známý otravný hlas. Tentokrát bylo ale příjemné ho slyšet.
Rychle jsem se rozhlédla, jestli nejede nějaké auto, a pak jsem se rozběhla přes silnici, a skočila mu s výkřikem do náruče.

,,Howarde !" Vypískla jsem, a objala ho. Byla jsem tak ráda, že ho můžu po roce konečně zase vidět. Tak moc mi chyběl.

,,Hele, nevím jestli si to uvědomuješ, ale za ten rok, co jsme se neviděli jsi pořádně vyrostla, a popravdě jsi i o dost těžší." Řekl s úmyslem mě naštvat. Jen jsem nad ním protočila oči, ale nic jsem nenamítala. Poslechla jsem ho, a slezla něj.

Nakonec se objal i s Jeylou. Viděli se jen párkrát, ale i tak Howard věděl, kdo je. A to platilo pro Jeylu snad trojnásobně. Jí se totiž Howard vždycky tak trochu líbil, což jsem nechápala ani v tom nejmenším. Totiž, jak se někomu mohl líbit tenhle cvok? V létě, když vždycky přijel ze střední, protože chodil na internát, byla u nás doma Jeyla v jednom kuse, a já jsem věděla, že jenom čeká na chvíli, kdy ho bude moct vidět bez trička. Můj brácha neměl špatnou postavu, o tom žádná, ale chápete mě. Navíc jsem nikdy neviděla, že by měl Howard nějakou holku, ale kdo ví, nikdy mi o takových věcech neříkal, a já jemu taky ne.

Viděla jsem jak byla Jeyla nervózní, když ji objímal. Usmívala se u toho jako blbá, ale na slovo se nezmohla.

,,Tak co máte dneska v plánu?" Zeptal se po chvíli brácha.