XLVII. Unknown boy

829 29 10
                                    

   

   Ehm.. co tak říct úvodem po tom, co jsem se na několik měsíců vypařila a nic nenapsala? Víte co, já budu asi radši mlčet... XD

   Bylo to divné. Přede mnou stál člověk, který pro mě ještě před měsícem byl tím jediným na světě. Milovala jsem ho, a on, myslím, mě. A kdybych se vrátila zpět do doby, kdy jsme byli ještě spolu, nikdy bych si ani nepomyslela, že bychom se mohli vůbec někdy takhle odcizit, a že za pouhý měsíc bude úplně všechno jinak.

   A přesto se to stalo. Už jsem ho neznala a on neznal mě. Byl teď někým jiným, někým, koho jsem nepoznávala, a to mě děsilo.

   Když tak nad tím přemýšlím, tak se vlastně všechno naprosto změnilo. My dva, naše životy, přátelé, i rodina. Nic už nebylo jako dřív. Jediné, co zůstalo stejné, jsem byla já. Teda alespoň doufám...

   ,,Ehm... takže, co všechno sis přečetla?" Zeptal se rozpačitě Darion. Očima se na mě nepodíval. Měl pohled zabodnutý do jedné jediné věci. Do té knihy.

   Tím, že se na mě nedíval, ve mě vyvolával ještě větší nervozitu, protože když jsem mu neviděla do očí, nemohla jsem pak vědět co si myslí. Dariona bylo sice vždycky velmi těžké odhadnout, ale když jsem se mu podívala do těch zelených zářících očí, mohla jsem alespoň poznat, jestli je šťastný, smutný, nervózní, a nebo vyděšený. Ten odlesk v jeho očích mi to vždycky alespoň částečně prozradil. Ale teď bohužel ne.

   ,,Všechno," odpověděla jsem, ,,všechno od začátku až do konce, a chci vysvětlení." Řekla jsem odhodlaně.

   Darion zvedl hlavu, a konečně mi pohlédl do očí. Překvapilo mě, že se mu v těch jeho zračil smutek.

   ,,Jestli sis teda přečetla všechno, tak už všechno víš, ne? Co chceš ještě vysvětlovat?" Zavrčel na mě celkem nepříjemně. Popravdě jsem se trochu lekla, až jsem sebou mírně cukla. Najednou byl na mě nepříjemný.

   ,,No to jo, jenže to chci slyšet od tebe." Naléhala jsem.

   ,,A co chceš jako slyšet?" Ptal se, a tím mě uvedl do rozpaků. Vlastně jsem sama nevěděla, co víc chci, aby mi řekl. všechno už přece vím, všechno jsem si přečetla. Přesto jsem ale pořád měla pocit, že to nemůže být všechno. Ne, to přece nejde, musí to alespoň nějak uzavřít. Potvrdit, nebo vyvrátit... cokoliv.

   ,,Něco víc... doufala jsem, že mi to to trochu přiblížíš." Šeptla jsem nervózně. Bylo zřejmé, že pokouším jeho trpělivost. Viděla jsem ale jak se mu napínají svaly na rukou.

   ,,Nevím, co víc bych ti k tomu mohl ještě říct." zněla jeho slova.

   ,,Nemůže to být přece všechno." snažila jsem se tvrdohlavě dosáhnout svého. Chyba. Očividně tohle byla poslední kapka.

   ,,Co chceš sakra vysvětlovat?" Křikl naštvaně, a třískl pěstmi do dřevěné desky stolu. Silně a bezohledně, jakoby se z něho rázem stalo nějaké divoké zvíře bez citů. To pro mě byl šok. Najednou jsem se s ním necítila bezpečně. Měla jsem z něj strach, protože takového jsem ho vůbec neznala. Vím, že na začátku, když jsme se potkali, tak ke mně nebyl zrovna dvakrát milý, ale tohle bylo něco naprosto jiného.

   Aniž bych chtěla, ucítila jsem, jak se mi do očí začínají nekontrolovatelně drát slzy. Snažila jsem se s pláčem bojovat, co to jen šlo, ale bylo to k ničemu. Čím víc jsem se snažila to zastavit, tím víc mi bylo do breku.

   Tohle není Darion.

   Co se to s ním sakra stalo?! To jsme se až tolik odcizili? Mrazilo mě z toho v zádech.

I just love you ✓Where stories live. Discover now