I just love you ✓

XXIII. And one love is destroyed...

,,Mám si s sebou vzít tyhle boty, nebo ty druhý?" Ptala se mě Hannah, a strčila mi před obličej už asi dvacáté boty.
Já ji odměnila svým dělášsisrandu výrazem, a řekla: ,,Hanno, jedeme přece na hory, ne na módní přehlíku. Popadni nějaký boty, a hoď je do kufru. Horskelým kozám bude totálně jedno, jestli máš na sobě boty s růžovejma tkaničkama, nebo černýma."

Nechápu, proč to tolik řeší. Popravdě už mě to začíná pěkně štvát. Má šatník narvaný značkovým oblečením, a ona řeší, jestli si vezme mikynu za 300 nebo 350 dolarů. Jako vážně?!
Já už jsem na hory dávno nabalená. Do batohu jsem naházela jen nejnutnější věci, a pár kusů oblečení, kterého mi nebude líto, až se mi roztrhne o nějakou skálu, nebo mi ho někdo polije kečupem u táboráku. Oblečení tolik neřeším. Jsem zastánce toho, že by se lidé neměli soudit podle toho, co mají na sobě.
Na hory se vyráží zítra ráno, takže mám jednu jedinou noc na to, abych se pokusila konečně alespoň trošičku vyspat, což se mi posledních pár dní moc nedaří. Totiž, myslela jsem, že ten sen, co se mi tuhle zdál, že byl jen jeden. Jenže z jednoho se najednou stalo víc, a já už jich mám po krk. Vždycky se pak vzbudím, a musín přemýšlet nad tím, co se vlastně děje. Protože teď už je více než jasné, že se něco děje. Jenže já to nechci. Nechci to proto, že se bojím, že mi ublíží. Je těžké milovat někoho, kdo se k vám nikdy nechová hezky. Teda ne vždycky. Posledních několik dní se ke mně celkem hezky choval, jenže já pořád nemůžu vyhnat z hlavy obrázek, který jsem si o něm udělala poprvé. Arogantní pitomec.
Nějaký hlas uvnitř mě mi ale říká, že to tak není.
A ano, pořád se mi nikde neukázal. Nenarazila jsem na něho, ani když jsem se při cestě domů schválně co nejpomaleji loudala jeho ulicí, a nevím proč doufala, že zahlédnu známé sluneční brýle.
Dokonce jsem ho nepotkala ani nikde na pláži, v obchodě, nebo ve městě. Jako by se po něm zem slehla. Prostě se mi vyhýbá. Kvůli tomu, co jsem mu řekla. Teda spíš neřekla. Však vy víte, tehdy v nemocnici, než se odtamtud smutně vytratil.

,,Země volá Chrys!" zakřičel mi někdo do ucha. Hannah, jak jinak. ,,Můžeš mi říct, nad čím pořád tak usilovně přemýšlíš?" Zeptala se.

,,Ale nad ničím." Odbyla jsem ji, protože sama jsem neměla ve svých myšlenkách takový pořádek na to, abych se v nich vyznala já, natož pak někdo jiný. Hanně jsem nic říkat nehodlala.
,,A kdo že na ty hory všechno jede?" Zeptala jsem se, abychom změnily téma.

,,Nějací kamarádi ze školy. Nejspíš tam nikoho znát nebudeš, ale neboj, jsou fajn. Potom má jet ten tvůj kamarád James, a to je asi všechno." Obeznámila mě, a já jen přikývla.

☆☆☆

Po tom co jsem odešla odešla od Hanny, ocitla jsem se na té jisté ulici. Stačilo popojít pár kroků, a byla jsem u jeho domu. A tenkrát jsem se rozhodla. Musím něco udělat. Nevím, co to do mě vjelo, ale už jsem nemohla dál snášet tu divnou atmosféru mezi námi.
Jako by věděl, že s ním chci mluvit, dveře jeho domu se najednou otevřely, a z nich vyšel on. Na chvíli jsem ztuhla, ale pak jsem se odhodlala, a vyšla mu naproti.

Byl zády ke mě, a tak jsem na něj promluvila: ,,Ahoj." Pozdravila jsem ho. Darion sebou škubl, jako by uslyšel hlas svojí mámy, která ho přichytala při něčem, co nemá dělat. Nejspíš jsem ho vyděsila.

,,Ahoj." Pozdravil mě, když se otočil. Vypadal opravdu zaskočeně. Na hlavě měl opět sluneční brýle.

Najednou jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, co mu chci říct. Stáli jsme naproti sobě, a koukali si vzájemně do očí. Čekal, co ze mě vypadne. Naštěstí to za mě ale vyřešil někdo jiný: ,,Jestli to bude zas nějakej krvák, tak tě zabiju, jasný? Taky by jsme někdy mohli jít na romantickou komedii." Ten hlas jsem hned poznala. Byla to Grace. Její hlas zněl z otevřených dveří Darionova baráku, a vypadalo to, že se chystá ven.

Bere ji do kina. Jediná věta, která mi v tu chvíli vplula do mysli. jediná věta, která vše najednou změnila. Najednou mi to došlo. Bylo to více než očividné, ale mně to došlo až teď. Bože, jak jsem mohla být tak slepá? Ti dva nejsou jen nejlepší kamarádi. Ti dva spolu totiž chodí. Proč jinak by ji přece bral do kina?

,,Tak, co jsi chtěla?" Zeptal se Darion, který mě celou dobu pozoroval. Poznal, jak mě to zaskočilo? Najednou jsem dostala strach, že si něčeho všiml. Ne, Darione, teď už nic nechci. Odpověděla bych mu nejradši, a utekla domů. Ale musela jsem to dokončit, jinak by to vypadalo divně.

,,No, víš, tak mi přišlo, že se mi teď nějak vyhýbáš. Zase. Jenže teď už schválně." Začala jsem, ,,Víš, Howard mi řekl, co udělal, a je mi to fakt líto. Pochop, je to můj starší brácha, a snaží se mě chránit, ale tentokrát to fakt přehnal, takže se opravdu moc omlouvám." Řekla jsem mu, a čekala, jak na mou omluvu zareaguje. Doufala jsem, že se můžeme alespoň usmířit. Ta divná atmosféra mezi námi se mi nelíbila, a tak jsem to chtěla za každou cenu urovnat.

Darion se trochu usmál. Ano, slyšeli jste správně, usmál se. A to bylo velmi vzácné. ,,Hele Chrystal, to je v pohodě, fakt. Ty se mi nemáš za co omlouvat." Snažil se uzavřít téma. Vypadalo to, že se do kina se svou holkou opravdu těší, protože se snažil co nejrychleji vykroutit z rozhovoru. Popravdě mě to dost zabolelo.

Jenže já jsem ještě neskončila.

,,Ale mám." Řekla jsem po pravdě. ,,Jinak by ses mi totiž nevyhýbal. Víš, v té nemocnici jsem ti neodpověla, ale není pravda, že si myslím, že ti na nikom nezáleží." Vyhrkla jsem rychle. Byla to pravda. Teď už jsem věděla, že mu na někom záleží. Záleželo mu totiž na Grace.

,,Hele Chrystal, to je vážně v pohodě. Já se ti nevyhýbám, jen toho mám teď hodně." No jasně, musí přece trávit čas se svou holkou. To je obrovská zátěž. Začal ve mě narůstat vztek. Že bych na žárlila?

,,Tak fajn." Řekla jsem jen suše. ,,Jen jsem se chtěla ujistit, že na mě nejsi naštvaný, nebo něco." Řekla jsem, a chtěla odejít. Už jsem se otočila, když mě pro změnu zastavil zase on.

,,Řekl jsem něco špatně?" Zeptal se zmateně. Asi si všiml, jak se moje chování změnilo.

,,Ne." Odpověděla jsem, ale při tom zatínala ruce v pěsti, ,,všechno je v pohodě, vážně. Tak ahoj." Rozloučila jsem se, a rychlým krokem se vydala domů. Dál už jsem slyšela jen Darionovo zmatené ahoj, a Grace, jak říká: ,,Tak jdeme?"

Ještě jsem zrychlila. Vlastně jsem skoro běžela, ale bylo mi to jedno. Jen jsem chtěla domů. Bylo mi mizerně.
Cítila jsem v sobě pocity, které jsem nebyla schopná identifikovat, jelikož se objevily poprvé. Věděla jsem jen, že už ho nikdy nechci vidět, ale zároveň, nechci být bez něho.

_____

Wow, tuhle kapitolu jsem napsala během jedné online hodiny xd. No, prostě jsem dostala mizernou náladu, a řekla jsem si, že to celý ještě trochu zamotám...