Osud s draky

3. Nevinný brouček

Ahoj, tak další kapitola. Obrázek v úvodu dělala MonstrousNightmare. Já teda myslím v úvodu knihy zmiňuji, že obrázky zde v knize dělala ona, ale cítila jsem potřebu to ještě zmínit 😇.

Užijte si kapitolu!

***

Jorvik byla velmi spořádaná země, pokud šlo o dopravu, takže až do Greendale vedla vyšlapaná stezka pro koně. Hope s Diamondkissem klidně kráčeli vedle mě a mého grošáka Dragonhearta. Ano, to jméno jsem mu dala já, když dorazil do jorvických stájí úplně poprvé. Chvíli jsem si myslela, že to bude můj kůň, ale i když je úžasný, oba jsme tak nějak cítili, že to zkrátka není to velké, spřízněné pouto. Jsme ale přátelé, často se o něj spolu s dalšími koňmi starám, tudíž když je zrovna volný a potřebuji někam svézt, jdeme spolu. Je to vážně dobrý kůň a Jorvik navíc míč dobře znal. Dokonce bych ho nechala vést úplně a během jízdy si pročítala Kapesní lexikon draků, kdybych neměla již zmíněný problém s rovnováhou. Lexikon jsem ale měla. Společně s Phantomem byl v mé cestovní brašně přes rameno. I když mám Phantoma většinou kolem krku, kdyby náhodou sklouzl, na koňském hřbetu bych ho nezvládla pohotově chytit, tak byl radši v brašně, samozřejmě s přístupem k vzduchu. Oni jsou teda hadi vážně odolní, takže by mu samotný pád pravděpodobně nic neudělal, ale nedej Thór, kdyby se připletl koním pod kopyta. To by mohlo být ošklivé pro nás pro všechny.

I tak jsem si ale troufla ohlédnout se za tím kusem, co jsme už ušli. Kvůli mým menším zkušenostem s ježděním jsme totiž šli o dost pomaleji, než bych vážně chtěla. Naštěstí ten velký, majestátní les byl už v dohlednu.

"A stejně je to šílenost," stěžovala si Hope. "Co až ho najdeme? Co uděláš? Vycvičíš ho, osedláš, vezmeš domů a budete nejlepší kámoši na celý život?"

"Co přesně ti vadí?" nechápala jsem. "Nevěříš, že to dokážu?"

"Nó..." Ježkovy, zas ten její uhýbavý tón. "Je fakt, že ve městě ti to moc nešlo."

"Já bych to dala, kdyby mě ostatní poslouchali," namítla jsem dost rázně a pak taky jen tak dodala: "Mimochodem, fakt díky za tu HLASITOU podporu. Neslyšeli tě náhodou až v Dundullu?"

"A co jsem měla dělat?"

"PODPOŘIT MĚ!" řekla jsem ještě rázněji. "Hele, já chápu, že nerada děláš vlny, ale když vidíš něco, o čem víš, že není správný, měla bys k tomu něco říct. A já si myslela, že Jorviku kdovíjak pomáháš."

"Já pomáhám!"

"Ale mně ne!"

"Pomáhám ti teď! Beze mě by ses sem ani nedostala!"

"Jo?! A nekejvlas na to jen proto, abys mě mohla sekýrovat?! UŽ ZASE?!"

Nato se odvrátila a nafučeně mlčela. Vždycky, když mám v hádce pravdu, odejde nebo jen mlčí a dělá, že neslyší. Možná jsem měla zmínit, že my obě se umíme chovat jako děti, jen každá... jinak. A bohužel nikdy ve stejnou chvíli.

Jako jó, mám ji ráda a zná mě po stránkách po kterých skoro nikdo, ale občas... Prostě chci odejít. Mít svůj život. Vždycky jsem si představovala, že jakmile tu najdu draka, sbalím se a budu žít svůj život na Blpu jako právoplatný jezdec. Ale podobně jako s bdělými sny, když jsem se uklidnila a žádná hádka už nebyla, nastoupily racionální myšlenky a ty byly, že bych nebyla schopná někam sama odcestovat, natož tak daleko a bez pořádné mapy, ve kterých jsem jen tak mimochodem neuměla ani číst. Takže i když byl drak doslova na dosah, tento sen, nebo spíš další šílená představa, byla naprosto nereálná.