Osud s draky

31. Náš osud (1. část)

Osud je zvláštní věc, když se nad tím zamyslíte. Nikdy nevíte, kam vás v životě zanese.

Někdo by řekl, že si ho vybíráte sami. A taky že ano. Ale zkrátka někdy se stanou věci, které i po úspěšném sebeobjevení necekáte.

Třeba to, že Tsunami s Tornádem nakonec na Blpu nezůstali.

Po všem, co se stalo, jsme totiž nemohli s Broučkem spát, a tak jsme se rozhodli, že si ještě za úsvitu přivstaneme, a podíváme se, zda si Tsunami nebude chtít popovídat ještě před honbou a zda si Tornádo nebude chtít hrát. Jenomže když jsme došli na místo, její domek byl prázdný, a všechny věci byly pryč.... Zeptala jsem se na to Zefýry, naštěstí byla vzhůru (Ždibek už ne), a ta řekla, že se nakonec rozhodla cestovat, jak chtěla.

Dá se říct, že si šla hledat vlastní osud...

A tahle věta mě přiměla přemýšlet. Byla to moje chyba, že nezůstala? Její? Šlo o samotný vztah s Blpem? Nebo snad se mnou? Jiný osud? Pravda, byla jsem... jiná, uměla jsem lidí odehnat, ať už úmyslně nebo ne, a ona... Ona byla milá. VELMI milá. I o sobě myslím, že jsem byla milá... Táhl ji tedy osud jinam, nebo mohl být špatný samotný vztah, i když oba lidé v něm byli dobří...? Stačilo to, aby odletěla?

Nebylo by to poprvé, co jsem jen seděla venku na kameni a přemýšlela, jak na lidi moje návyky a představy o vztazích působí, a kam to pak vede. Důkazem toho byl fialový plyšák smrtipěje, kterého jsem svírala pevně v rukou a pozorovala ho. Už k Alfdis jsem měla totiž podivný vztah, a hledala tam něco, co tam nebylo. Alespoň podle Nykka. Vedl tedy osud všechno a všechny dál ode mě?

Možná jsem to jen moc řešila, jak by řekla Hel, i když ne tak slušně. Tsunami i Tornádo byli úžasní, a jen, že jim na Blpu nevyšlo, neznamenalo, že je něco na mě nebo na nich špatně, a už VŮBEC, že zrovna jim to nevyjde někde jinde. Věřím, že nějaký ostrov bude VELMI šťastný, že je má. Oba si to zaslouží po tom všem, co zažili.

Osud holt uměl být nevypočitatelný, ať už v dobrém, nebo ve zlém...

Znamenalo to, že taky jednou odejdu z Blpu? napadlo mě pak. Nebo že přijdu o lidi a draky, které mám teď za přátele? Hel, Děsovku, Eivor, Diu, dokonce o Broučka?! Nykkovi se s Alfdis stalo, a tu miloval. Kirinovi s ní a Alvissem taky, to byly jeho děti... Když se to tak vezme, čemu a komu se dalo věřit...?

Seděla jsem tam snad hodinu, takhle na závěru své cesty, koukala na toho plyšáka s Broučkem za zády a Phantomem kolem krku a váhala, zda má vůbec cenu chodit na tu honbu za pokladem. Často, když jsem se trápila tak moc jako teď, věřila jsem, že nic nemá cenu. Že JÁ nemám cenu.

Ale pro jednou... jsem byla ochotná to potlačit.

Možná jsem udělal několik chyb, jako fakt hodně a VELKÝCH, a možná mě to stálo v minulosti i nejedno přátelství... ale všechno jsem dělala pro správnou věc. Pro Broučka, samotný Blp, i pro SVÉ štěstí, a za to bych se neměla cítit hrozně. Měla bych být pyšná, že jsem to dotáhl tak daleko.

Dotáhl? Hn... Teď jsem se takhle přeřekávala často. Možná to byl pro mě důkaz, že bylo v pořádku být sám sebou a projevovat to. Možná bych i o tom měla říct ostatním...

Ale... asi ještě chvíli počkám. Až si tím pocitem budu jistý. Jej! Už zase. Nu což.

S touhle myšlenkou jsem se opřela o Broučka a hleděla na již vyšlé slunce před námi .

"Ušli jsme kus cesty, my tři, že ano?" pronesla jsem tiše do větru. "Říkám si, co bude dál? Ještě jsme ani neviděli Škyťáka."

I Brouček s Phantomem uznali, že to byla krutá ironie vzhledem k tomu, že jsme původně letěli za ním. Nicméně já se nad tím překvapivě pousmála a řekla: "Možná je dobře, že to ještě nevíme, co bude dál. Máme teď víc možností.... Hlavně, pokud budeme spolu." Za to jsem si zasloužila extra velké pomazlení od Broučka. Pořádně dunivě zavrněl, a já se už ani nebála, že mi tou svou velkou hlavou zlomí vaz. Já si ho snad ani nezasloužila....