Osud s draky

4. Přátelství je dlouhá cesta

Ahoj. Omlouvám se, že tak pozdě. Myslím, že to jsou přesně dva týdny od poslední kapitoly. Měla jsem ještě nějaké testy a pak jsem jak možná víte dělala na pár povídkách. Taky se omlouvám, že po tom čekání je to tak krátké, respektivě kratší než minule 😅.

Nezdržujme to. Zde nová kapitola:

***

Já umřu, já umřu, JÁ UMŘU! Tohle mi běhalo myslí, když jsem se celá zoufalá celým tělem tiskla k šupinatému tělu pod sebou, a to i přes ten výrazný kamenný hřbet. Ten byl totiž tak to jediné, čeho se momentálně dalo držet. Tím pádem to bylo i jediné, co mě dělilo od možné smrti. Bohové, jak moc jsme asi byli vysoko?! Co jsem si to myslela?! Já a dračí jezdec, když nevylezu ani na třetí příčku žebříku!

"Raaaaauuu!" protrhl mé myšlenky náhle dračí hlas. Ten mi pomohl uvědomit si, že tady nahoře nejsem sama. Pravda. Já se vždycky bála výšek, protože jsem na ně nebyla zvyklá, a nebýt na pevném, stabilním podkladu mi taky nedělalo dobře. Sle díky Škyťákovi a ostatním jezdcům jsem věděla, že můj drak, můj nejlepší přítel, by mě nejen nikdy nepustil, ale ani by JAKKOLIV nedopustil, aby se mi cokoliv stalo.

Byl... Byl Brouček pro mě někým takovým? Vždyť... Vždyť se sotva známe. A já celkově vždycky věřila, že přátelství není jen věc chvilky. S mou první opravdovou kamarádkou jsme se bavily celé měsíce, než jsem ji poprvé nazvala kamarádkou.

Ale taky byla pravda, že po jistých stránkách se drakům dalo věřit víc, než lidem.

Brouček by mě sem nahoru asi nevzal, kdyby si nebyl jistý, že tu s ním budu v bezpečí. Nemluvě o tom, že s jeho velikostí a hmotností nebude předvádět žádné vývrtky a podobné věci. Vlastně... jeho objemné tělo svým způsobem tvořilo pevný základ, co jsem potřebovala.

Tak fajn, řekla jsem si. Váhavě jsem pohnula rukama, abych se přesunula do pohodlnější polohy. Ruce se mi přitom třásly jak šílené. Po chvíli jsem však poslepu zvládla nahmatat  přednější část hřbetu, abych se mohla trochu nadzvednout. Teď jsem se třásla celá a to jsem ještě ani neotevřela oči. Nemohla jsem. Měla jsem až příliš velký strach. Pořád jsem se přesvědčovala: "Nespadneš, nespadneš, on tě nepustí," ale mé hluboko zakořeněné obavy prostě ječely: "Spadneš! Spadneš! SPADNEŠ!" Měla jsem pocit, že jsem uvízla v bezvýchodné situaci.

A pak jsem to ucítila.

Něco... se mě dotýkalo. Ale nebyl to nepříjemný, lidský kontakt. Bylo to spíše jako... ta nejjemnější deka na světě, spojená s kočičkou s tím nejměkkčím kožíškem, se kterou byste se pořád chtěli mazlit, ale zároveň to bylo lehoučké jako pírko a zanechávalo to i jakýsi očišťující pocit, jak se to při styku s mou tváří a holými nadloktími postupně vytrácelo.

Bylo to to, co jsem si myslela?

Pocit byl tak uklidňující, že jsem se pomalu odhodlala otevřít oči. Na chvíli jsem si myslela, že jsem samým strachem oslepla, neboť jsem viděla hrozně rozmazaně, ale pravda byla jinde.

Byla jsem v mracích. V těch samých mracích, o kterých jsem takovou dobu četla.

Byl to úplně jiný svět. Pomalu jsem se rozhlížela a s nevírou hleděla na to, jak Broučkovo mohutné rozpětí křídel mraky rozevlává kolem mě, až vyloženě tančily. Ta jemňoučká bílá smíchaná s okolní modří byla... tak čistá. Žádní hluční lidé, lovecké zbraně nebo zemědělské nástroje. Byl tu takový klid a mír.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se víc nadzvedla, abych to viděla pořádně. Brouček nato pode mnou letěl až moc klidně. Zmíněné mávání jeho karmínových křídel obohacených tmavě modrou byla tím jediným, co dělalo větší zvuk. Ale i to bylo tak rytmické, že to bylo v něčem uklidňující. Skoro jako bych znovu mohla slyšet jeho srdce. To mé se nalezením tohoto zvláštního relaxačního prvku rozhodně mnohem více uklidnilo.