Osud s draky

15. Kde se sny stávají... noční můrou?

Ahoj. Tak se omlouvám, že vydávám až dnes. Něco jsem řešila. Ale snad vám to těchto 6600 slov vynahradí 😉. Jinak za pomoc s touto kapitolou děkuji Danhelka, MonstrousNightmare, Kerny_citron72 a všem, co v Infoknize pomohli s výběrem přídomku pro Heather ❤️❤️❤️.

Tady je nová kapitola.

***

Sever nečekaně udeřila veliká bouře. Na dříve jasné denní obloze se stáhla mračna tak temná, že dočista zastínila slunce a veškeré jeho vřelé paprsky. Teď jediným zdrojem světla byly blesky. Jeden velký zrovna spolu s hromem doprovázel zvuk dračího čenichání.

Kdesi na ostrově jihozápadně od Beraního pahorku totiž čenichala samice duniroha. Její k žlutému tělu kontrastně fialový čenich fungoval přesně, jak měl. Očichával zrovna borůvčí. Bohužel to nebylo jen vřelé dračí chování. Jejímu hřbetu s do ruda zbarvenými výrůstky totiž vévodil pytlák Argus. O kus vedle ještě čenichala Broderova rudá dunirožka se žlutou hlavou a modrým hřbetem, a na druhé straně ještě Donar a jeho modrá dunirožka s rudou hlavou a fialovým hřbetem. Ty dračice už od prvního pohledu byly sestry. Nejen díky ladicím zbarvením, ale i to, jak spolu komunikovaly. Byly skvělý tým. Proto si je Alfdis, která u nich zrovna i s Appassionatou přistála, vybrala pro svou výpravu.

"Výsledky? Uno, Dos, Tres?" ptala se dračic. Věděla totiž, že jsou chytřejší než ti mužští.

Uno, ta Argusova, vzala do tlamy jednu ulomenou větev z plodícího křoviska a přinesla ji. Alfdis si ji prohlédla a hned věděla, co to znamená, když byla ulomená a ještě z většiny obraná.

"Někde kus odsud určitě ten hrobohrab sídlil. Ale podle náhlé změny čerstvější pachové trasy a tomuhle bych řekla, že nedávno, pravděpodobně dnes, i s jezdcem odlétl a zastavil se zde."

"Ale není tu," řekl Broder, tak Alfdis povzdechla: "Jistě, že ne ty troubo. Ten jezdec je hloupý. Než aby se zastavil a schoval před bouřkou, nabral ještě rychle zásoby a zase zmizel." Poté zahřmělo tak, až začalo i pršet. A to pořádně. Alfdis se narovnala, pohlédla na nebe a řekla: "Myslí si, že mi utečou, když vletí Thórovi přímo do náruče." Hleděla na nebe dlouho, než se Donar zeptal: "Máme letět za nimi?"

Alfdis zatřásla hlavou a odpověděla: "Ne. Uděláme, co oni ne, a schováme se v jeskyni kus odsud. Budeme ti rozumní. Vsadím se, že to by do mě bráška neřekl."

"Rozkaz, madam."

Pytláci se i s dunirožkami otočili a po svých se rozutekli pryč. Alfdis chtěla za nimi, ale ještě než šla, naposledy se ohlédla. Ne na nebe, ale na moře. Teď měla totiž v hlavě jinou starost.

"Jestli Alviss jde po tom drakovi, má teď na lodi výhodu," svěřila se své smrtipějce. "Jeho loď je silná, aby zvládla divočejší moře. Takhle získá náskok."

Appassionata krátce zazpívala svou starostlivou píseň a za to si zasloužila jedno hezké pohlazení.

"Jen klid, krásko," utěšila ji Alfdis nakonec sama. "My jsme lepší. Vždycky jsme byly. Na to nezapomínej." Potom odlétly. To chvíli už déšť bušil stejně jako srdce zlomeného sourozence.