ℙ𝕠𝕨𝕖𝕣 {Tua ff/ Five Hargreeves} (NEOPRAVENÁ VERZE)

24

Otevřela jsem oči, abych zjistila, že se nacházím ve svém pokoji. Slyšela jsem obrovské šumění a má hlava se motala. Cítila jsem se mimo. Mé tělo bylo zesláblé. Pomalu jsem si vybavovala, co se stalo a proč se tak cítím a projela mnou vlna vzteku.

Pomalu jsem se posadila a zvedla se na nohy. Musela jsem se přichytit stolu, abych neupadla. Když jsem popadla kliku zjistila jsem, že dveře jsou zákonitě, což mě udivilo. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny a soustředila mysl na zámek, který se následně odemkl.

Vystoupila jsem z pokoje a když jsem chtěla zamířit ze schodů dolů, narazila jsem do něčí postavy. Zvedla jsem pohled a zahlédla jeho pohled. Luther.

Rozhodla jsem se ho ignorovat. Jednoduše jsem kolem něj prošla a zamířila dolů. Měla jsem zamířeno za Vanyou. Je mi jedno, co Luther říkal. Ona tam nezůstane.

„Florence? Jak si se dostala ven. Zamykal jsem dveře." Následoval, čímž ještě více rozproudil můj vztek.

„Takže teď mě poslouchej orangutane. Jedinej důvod, proč jsi ještě naživu je, že jsi můj bratr. Ale nemáš žádnou mou důvěru. Odteď jsi pro mě jen vzduch a přísahám, že jestli se ke mě ještě přiblížíš, tak ti tě tvůj opičí zadek bez lítosti nakopu!"

„Hele promiň Flo, ale nedala jsi mi na výběr." Bránil se.

„Vždycky máš na výběr. Jen ty jsi se rozhodl tu druhou možnost ignorovat. Teď když dovo-" Přerušila obrovská rána vycházející ze sklepa. Celý dům se začal třást a já si vyměnila pohled s Lutherem.

„To je?"

„Vayna." Odpověděla jsem mu. „Honem. Běz pro Allison a pro ostatní!" Rozkázala jsem mu a on přikývl.

Zatímco Luther se vydal za Allison, já zamířila najít Pětku. Vběhla jsem do jeho pokoje, ale nikde ho nespatřila. Začala jsem panikařit, když se z dolního patra ozývaly další výbuchy. Podlaha začínala praskat a já musela opustit pokoj.

Nevěděla jsem, co dělat. Pětka mohl být kdekoliv, ale nahoře už to nadále nebylo bezpečné. Napadlo mě najít Vanyu a zkusit ji uklidnit. Získat tak ostatním čas k útěku a jen doufat, že Pětka je někde v bezpečí.

Seběhla jsem tedy schody dolů a zaslechla Pogův hlas, který jsem následovala do obývacího pokoje .

„Slečno Vanyo. To už by stačilo!" Zvýšil na ni hlas a ona se otočila. Už nadále nebyla ve své kůži. Měla bílé oči,ve kterých se šířil vztek. Neměla už nad sebou kontrolu.

„Slečno Vanyo. Chápu, že se tak zlobíte, ale můžu vás ujistit, že žádný z vašich sourozenců nenese zodpovědnost za to, co se vám v dětství stalo." Snažil se ji uklidnit a já ucítila, že její energie zeslábla. Oči se jí vrátili zpět do normálu a já začínala mít naději.

„Veděl jsi to?"

„Váš otec zjistil, že jste schopná ohromných činů. Podobně jako vaší bratři a sestry. Ale vaše moc byla příliš veliká. Je váš chtěl chránit před vaší samotou. I vaše sourozence." Pokračoval. Věděla jsem, že se vyhýbá odpovědi a chápala jsem proč.

„A ty jsi to věděl?" Dala důraz na každé slovo.

„Ano, slečno Vanyo. Věděl." Hluboce se nadechl a Vanya sklopila pohled.

„Vanyo?" Pomalu jsem k ní přistoupila, ale když zvedla pohled jeji oči byli opět bílé a dům se opět třásl.

„Vanyo, uklidni se. Nenech se tím pohltit." Chtěla jsem položit ruku na její rameno, ale v tom se mě nějaká energie odhodila směrem do stěny. Projela mnou ohromná bolest, kterou jsem ignorovala, když jsem uviděla Poga ve vzduchu.
Vanya poslala Poga přes celou místnost a nabodla ho na parohy, které visely na stěně.

„Pogo!" Vyjekla jsem se zděšením. Byl v bolestech. Viděla jsem, jak se snaží dýchat, jak se jeho ruce třásly a jak nohy vály ve vzduchu, dokud se úplně nepřestali hýbat. Pogo naposledy vydechl a budova začala padat. Musela jsem pryč, ale byla jsem přikovaná na místě se slzami v očích.

V tom mě někdo uchopil do náruče a vyběhl semnou ven. Jakmile jsme byli za prahem dveří dům se spotácel na zem.

Věnovala jsem pohled Lutherovi, který mě položil na zem. Sledovala jsem Diega, který se rozeběhl k troskám a začal je odhazovat pryč.

„Mami!"

„Klausi pojď sem!" Zavolal Klausovi o pomoc, aby ji mohl najít rychleji. Klaus však věděl, že to nikam nevede. Mamka byla mrtvá.

„Diego, nech toho. Přestaň." Položil ruku na jeho rameno.

„Co děláš? Pusť mě!" Bránil se, ale Klaus ho dál táhl od trosek.

„Nech toho. Je mrtvá. Je mrtvá, jasný?" Klaus ho zvedl ze země.

„Co chceš dělat? Chceš se na to vykašlat? A co Pogo?"

„Nepřežil." Odpověděl za mě Luther a další kapky slz spadaly z mých očí.

„Vanya ho zabila." Vysvětlil Luther.

„To by nikdy-"

„Viděl jsem to. A Florence taky." Dodal.

„Máma a teď Pogo." Zavrtěl Diego hlavou a sednul si na zem vedle mě. Položila jsem hlavu do dlaní a snažila se uklidnit. Bohužel jsem na to neměla sílu. Před očima jsem měla celou Pogovi smrt pořád dokola a dokola. Nemohla jsem to dostat z hlavy.

„Lidi?!" Zaslechla jsem Pětkův hlas a rychle zvedla hlavu. Byl v pořádku. Ze všech zbývajících sil jsem se zvedla a rozeběhla se k němu. Jakmile jsem byla u něho okamžitě jsem spojila naše rty a přitáhla ho blíž. On mi polibek vrátil a následně okolo mě obalil ruce. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a nechala slzy vsáknout do jeho blejzru. Byla jsem ráda, že je v pořádku, protože kdyby ne...nevím, co bych dělala.

„Lidi. Tohle je ono. Apokalypsa se pořád koná." Řekl a já mu věnovala vyčerpaný pohled. Tohle jsem teď vážně potřebovala.