Kousek tvého světa [HP]

4. Celestýna, Beatles a druhé šance

„Pošuk je mrtvý. Čekali nás. Dejte vědět, jestli jste dorazili v pořádku."

S těmi slovy se stříbřitý rys rozplynul. Celá tahle iluze - jinak to Dudley nazvat nedokázal - trvala jen několik vteřin, ale i tak to v něm zanechalo hřejivý pocit, který si nezvládl spojit s ničím jemu známým. Až po chvilce zpracoval, co jim zvíře hlubokým hlasem sdělilo, ani tak z toho ale nebyl moudřejší. Kdo že to byl mrtvý? Kdo na koho čekal? Jediné, co dávalo alespoň trochu smysl, byla ta poslední věta - ale jak mohli dát komukoliv vědět? Signál tu přeci být nemohl...

Oproti tomu Hestie s Dedalusem věděli nejspíš naprosto přesně, o co tu šlo. V jejich strnulých výrazech se zračilo čisté zděšení.

„Jak?" vyhrkla Hestie po několika vteřinách ticha. „Jak mohli dostat zrovna... zrovna Pošuka? Jestli byl někdo, o koho jsem si starosti nedělala..." zajela si prsty do vlasů a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.

Dedalus jen zabořil tvář do dlaní. „Může se dneska pokazit ještě..."

„Ani to nedoříkávej," zarazila ho Hestie, promnula si oči a zhluboka se nadechla. „Vždycky se může něco podělat, tak to nepřivolávej. Kruci, musíme jim dát rychle vědět." Pozvedla hůlku a začala s ní ve vzduchu malovat jakési kroužky. „Expecto patronum."

Dudley fascinovaně sledoval, jak z její hůlky vytryskla slabá bílá mlha, trochu připomínající formu, v jaké se objevil ten rys. Hestie ale očividně spokojená nebyla, jelikož si jen popuzeně odfrkla a hůlku zase sklopila.

„Nechceš s tím počkat?" navrhl Dedalus, aniž by zvedl hlavu. „Teď asi není vhodná doba na..."

„EXPECTO PATRONUM!"

Z Hestiiny hůlky vylétla stříbrná sova, několikrát zakroužila kolem její hlavy a pak ve víru stříbrných pramínků zmizela ve stropě - přesně v místě, odkud přiletěl rys. Hestie vypustila zadržovaný dech a ušklíbla se směrem k Dedalusovi. „Říkal jsi něco?"

Dedalus jen naprázdno otevřel pusu a po chvilce ticha se slabým pobavením zavrtěl hlavou. „Ne, vlastně vůbec nic. Pojďme si dát něco k jídlu, ještě by tu měly být nějaké zásoby."

Zbytek večeře - a vlastně i dne - proběhl v naprosté tichosti. Dudley měl sice spoustu otázek, ale Hestie ani Dedalus nepůsobili, že by měli náladu mu je zodpovídat. Jeho rodiče se taky do žádných konverzací nehrnuli, a tak Dudleymu nezbylo nic jiného, než se pustit do (na jeho vkus příliš malé) porce voňavého pečeného kuřete a doufat, že se další dny se ponesou v lepším duchu.

...

Ukázalo se, že v horním patře domku byl jen jeden podkrovní pokoj, prostorný a trochu staromódně vybavený. Dudleyho trošku děsilo, že tu pravděpodobně nebude mít žádné soukromí, jeho jedinou útěchou v tomto ohledu byly závěsy kolem všech postelí. 

Rozhrnul těžkou látku a položil si holé nohy na chladnou podlahu. Netušil, kolik vůbec bylo hodin, ale velkým střešním oknem už do místnosti prosvítaly sluneční paprsky. Rudé závěsy kolem postelí jeho rodičů a Dedaluse byly ještě stále zatažené, oproti tomu postel Hestie, která měla jako jediná z nějakého důvodu závěsy modré, už byla očividně prázdná a pečlivě ustlaná.

Dudley se podivil, že neslyšel otcovo chrápání, a že máma, vždycky ranní ptáče, ještě zřejmě vzhůru nebyla. Nestávalo se běžně, aby vstal dřív než ona. Nakonec nad tím jen pokrčil rameny a váhavě zamířil ke schodům.

Už když po nich scházel do přízemí, nemohla mu uniknout silná vůně kávy. Ta, jak Dudley o pár okamžiků později zjistil, vycházela z Hestiina obřího šálku. Černovlasá čarodějka seděla v křesle, nohy položené na stole. Dudley si živě dokázal představit reakci své mámy, kdyby ji tu takhle načapala ona.