Kousek tvého světa [HP]

5. Patronovo zaklínadlo

„Počkej... na... mě..." Dudley se předklonil, opřel si dlaně o kolena a chvilku prudce vydechoval. Ranní běhání se stalo jejich denní rutinou, ani po několika týdnech se mu ale nepovedlo tempo s Hestií srovnat.

Hestie se mu sice chvíli smála, ale nakonec zastavila a vrátila se k němu. „Zachvilku si zvykneš."

„Zachvilku?" Dudley zafuněl. Nemohlo mu uniknout, že stromům okolo už pomalu žloutly listy. „Vždyť bude brzo zima. To chceš běhat i potom?"

„To se zařídí," pokrčila rameny Hestie. „Neboj, nezmrzneme," dodala pobaveně, když si všimla jeho nedůvěřivého pohledu.

„To doufám," povzdychl si a poklusem pokračoval po už známé trase. Hestie s ním srovnala krok - a tak se Dudley odhodlal zeptat na něco, co už ho svrbělo na jazyku pár dní. „Co bude s našimi věcmi? Víš... co zůstaly v autě."

Hestie se lehce zamračila. „No vidíš. Furt je pravděpodobnost, že tam ještě jsou - vzhledem k tomu, že jsme neskončili uprostřed civilizace - ale bojím se, aby na ně Smrtijedi nenastražili nějaké pasti. Až se vrátíme, zkusím se spojit s jednou spolužačkou, má s lámáním kleteb větší zkušenosti."

Dudley přikývl, hlavou mu však vrtalo ještě něco dalšího. „A proč... proč jsme pro ně vůbec důležití? Proč se nás snaží chytit? Já vím že... že to souvisí s Harrym. Ale víc se v tom nevyznám."

„Souvisí to s Harrym," přikývla Hestie po krátkém zaváhání. „Asi jsi pochopil, že kouzelnický svět je ve válce. Koukej, nemůžu ti toho říct moc - a upřímně toho ani moc nevím. Jde o nějakou věštbu, traduje se, že Harry je ten jediný vyvolený, co může válku zastavit. Jestli je to pravda? Co já vím. Pravda je taková, že čím míň lidí se v tom vyzná, tím líp. Já vím jen to, že Harry je teď cílem číslo jedna, takže Smrtijedi pátrají po komkoliv, kdo by jim mohl dát nějaké vodítko."

„My ale nic nevíme, ne?"

„Nevíme, ale to zase nevědí oni," pokrčila čarodějka rameny. „Stojí jim za to to aspoň zkusit. A upřímně, oni neberou zrovna dvakrát ohledy. Nevíš? Už tě nepotřebujou. Zabijou tě jako psa, prostě proto, že můžou. A upřímně, i kdybys něco věděl, jakmile z tebe vytáhnou co chtějí, zbaví se tě. Po svým."

Dudley se otřásl. „No... neměli bychom jít radši dovnitř?"

Hestie se zasmála. „Neboj. Zaprvé, momentálně jsme ve Skotsku v náhodném lese - uprostřed ničeho. Smrtijedi mají možná dobré stopovací taktiky, ale musí mít aspoň nějaké vodítko, to tady nemají. A navíc, protáhli jsme základní ochranná kouzla i na okolí domu. Není to tu chráněné tak dobře, ale mělo by to stačit - minimálně na to, aby kdybychom někoho zahlédli, měli dost času dojít nepozorovaně zpátky."

„Tohle mě nepřestává překvapovat," připustil Dudley. „Víš, donedávna jsem si myslel, že kouzla jsou... no... když mi bylo jedenáct, Harry vypustil v zoologické hada. Jen tak. Bylo tam sklo - a najednou nebylo. Ten had mi málem ukousnul nohu. A pak mi nějaký obr přičaroval prasečí ocásek."

Hestie vyprskla smíchy. „Hagrid. Proč mě to nepřekvapuje? No - tak to musel být zážitek. A Harryho pokecy s hady si pamatuju. Byla jsem v posledním ročníku, když po škole řádil záhadný netvor a Harry zrovna omylem předvedl, že s nimi umí mluvit. Nevypadal pak zrovna důvěryhodně, to si asi dokážeš představit."

Dudley se tiše uchechtl. „To ale není všechno. Jeden rok u nás byli nějací jeho... kamarádi. Vypadl jim z kapsy bonbón a..."

„Nikdy nejez nic, co za sebou nechají Weasleyovic dvojčata," skočila mu pobaveně do řeči Hestie. „A o tom mozkomorovi mi říkat nemusíš, o tom jsem slyšela. Chápu, že tohle asi nevykresluje kouzla v nejlepším světle."