Kousek tvého světa [HP]

3. Nový domov a neposedná konvička

Sotva se Dudley dotkl nohama země, klesl na zem a div že nevyzvracel celý obsah svého žaludku. Snad celou věčnost seděl na zemi a snažil se popadnout dech. Když se po několika nekonečných minutách rozkoukal, zjistil, že jeho rodiče na tom nebyli o nic lépe. Oproti tomu Dedalus stál pevně na nohách a Hestie se snažila zakrýt pochechtávání.

„Mudlové," ucedil Dedalus s lehkým pobavením. „Ještě jsme se mohli přemístit, to byste asi nerozdýchali."

Dudley se otřepal. Copak bylo ještě něco horšího než tohle? Snad i ten let přes sráz, při kterém měl srdce až v krku, byl snesitelnější.

Co vlastně Harry na těch kouzlech viděl?

Měsíc vykukoval skrz mraky a vrhal na setmělou krajinu slabé světlo. I tady stále trochu poprchávalo. Dudley se s námahou vyškrábal na nohy, jeho matka se váhavě zvedla jen chvíli po něm. Černovlasá čarodějka si konečně uvědomila, že se Petunie stále drží za krk, a krátkým zamumláním a mávnutím hůlkou kouzlo zjevně zrušila. To si ale, vzhledem k tomu, že Petunie se ani dále nijak nevyjadřovala, nikdo neměl jak ověřit.

Po krátké chvilce se vyhrabal na nohy i Dudleyho otec. „Kde jsou naše věci?" zachrchlal.

„V autě. Nepřijde mi zrovna bezpečné se pro ně teď vracet," pokrčila rameny Hestie. „Možná se tam za pár dnů může někdo z nás zaskočit podívat, třeba tam ještě budou."

Vernon zbrunátněl. „Je to náš majetek. Nemáte právo..."

„Nemáme právo na co?" ušklíbla se Hestie, když se Vernon zadrhl. „Je pro vás snad váš majetek cennější, než lidský život? Chcete skončit jako ti mudlové v tom autě?"

Zaťal ruce v pěst, ale dál už neměl co říct.

Dudley si tiše povzdechl. Takže všechny věci, které by ho tu mohly zabavit, zůstaly v autě. Netušil, co tu bude těch několik dní dělat.

„Můžeme vyrazit?" nadzdvihl obočí Dedalus. „Máme před sebou ještě pár minut cesty."

Dudley se ohlédl na rodiče, ovšem ani jeden z nich se neměl k nějaké reakci. Nakonec tedy zůstalo na něm, aby váhavě přikývl. Dedalus mu věnoval slabý vděčný úsměv a vytáhl z kapsy jakýsi kompas.

„Děláš si srandu? Když jsi tuhle tvoji rozbitou hračku vytáhl minule, bloudili jsme po lese dvě hodiny." Hestie založila ruce v bok, přičemž jí drobný kouzelník věnoval nevraživý pohled.

„Spravil jsem to," zkusil ještě namítnout, ale to už Hestia přetáčela v ruce hůlku. Oba dospělí Dursleyovi instinktivně o několik kroků zacouvali, ovšem Dudley projednou takové nutkání neměl.

„Ukaž mi cestu," zamumlala čarodějka. Hůlka se na její dlani několikrát otočila, než se ustálila s vrškem namířeným k blízkému lesu.

„To je hustý!" vyhrkl Dudley, než si to stihl rozmyslet. Taky že vzápětí zrudl a ohlédl se na rodiče - se zděšenými výrazy na tvářích.

„To kouzla bývají," uchechtla se Hestie. „A my míříme na severozápad, takže... tamhle," ukázala potom, co se o kousek pootočila na patě. Hůlka na její ruce zůstávala nehybná, neotáčela se s ní - skoro jako kdyby se vznášela v neznatelné výšce nad její dlaní.

Dedalus stále ještě trochu uraženě přikývl a rychlým krokem vyrazil kupředu. Zaražení Dursleyovi ho váhavě následovali. Dudleyho překvapilo, když s ním Hestie srovnala krok.

„Jsou i zajímavější zaklínadla než čtyřsměrné kouzlo," spustila, jako kdyby to, že se spolu baví, byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Jestli budeš chtít, můžeš se koukat až budu kontrolovat zabezpečení. Už jsme to tu trochu obrnili včera, ale nikdy neuškodí se ujistit. Je to docela zajímavá světelná show."