Kousek tvého světa [HP]

7. Myslánka, část druhá

Od té chvíle měl Dudley v plánu se na Hestiinu kamarádku - Caron - trochu víc zaměřit. Jak mu ale později došlo, Hestii podcenil - zřejmě to sem směřovala úmyslně celou dobu.

„Nemůžu tomu uvěřit," prohlašovala zrovna Caron, když se s Hestií po boku připojily k davu studentů, mířících k jakýmsi kočárům. Každou chvilku se někdo z nich otočil na hrad a zase zpátky. „Jedeme pryč. Fakt to končí."

„Hrozně to uteklo," povzdychla si Hestie. „Sedm let jsme tady byli víc jak doma - a teď..."

V davu panovala tísnivá atmosféra. Dudley poznával tváře, které ho provázely celou sérií vzpomínek - muselo jít pořád o ten samý ročník. Během těch několika minut - či snad hodin - s nimi prošel prakticky celé jejich studium. Zdálo se to neuvěřitelné.

„Přemýšlel jsem, že snad půjdu i učit - jen abych se sem mohl vrátit," poznamenal jakýsi kluk vedle nich. Mohl být minimálně o hlavu menší než Hestie - ale na jeho obhajobu, ta rozhodně nebyla žádný drobek. „Jenže bez těch lidí by to nebylo ono."

„Víš, že mě to taky napadlo?" poznamenala Caron. „Docela mě děsí představa, že si sem někdy zajdu za tetou pro knížky - a nepotkám na chodbách nikoho z vás."

„Nechcete přejít k něčemu optimističtejšímu?" vložila se do toho Hestie. „Robe, kde je vůbec Ava a ostatní?"

Kluk pokrčil rameny. „Taky by mě to docela zajímalo. Půjdu je najít, užijte si cestu," kývl na ně a zmizel mezi kočáry. Hestie s Caron si vyměnily nejistý pohled, naprosto synchronně se naposledy otočily na hrad a vylezly do nejbližšího prázdného kočáru.

Pokus o optimismus zřejmě nevyšel. Když se kočár za naprostého ticha rozjel pryč, vzpomínka nevybledla jako ty všechny před tím - ponořila se přímo do jakési temnoty.

Dudley zůstal zmateně stát uprostřed ničeho. Kde to byl? Udělal snad něco špatně? Porouchala se myslánka? Zůstane teď v ní uvízlý navždy? Měl by se nějak snažit, dostat se ven? Proč ho na to Hestie nepřipravila? Málem už začal panikařit, když se kolem něj všechno začalo měnit.

Nebyly to vzpomínky jako ty předchozí - byla to jen směsice matných útržků, které ho do sebe nevtáhly, ale míhaly se okolo něj jako problikávající záběry z televizních zpráv.

1993. Obávaný vrah na svobodě.

1994. Podivné události na mistrovství světa ve famfrpále. Záhady... turnaj... podivná zmizení... Ministerstvo kouzel varuje...

1995. Šílenec... poplašné zprávy... Fénixův řád... „nepanikařte, všechno je v pořádku."

1996. „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, je zpět..." „Smrtijedi útočí..." „Dvacet pohřešovaných za poslední dva týdny..."

Dudley polkl. Ve všech těch útržcích se ztrácel a nechávaly ho zmateného, i tak se ho ale zmocnil pocit jako kdyby se mu kolem srdce sevřely kleště. Co se tu dělo?

„Do háje, takhle to přeci nejde," prodral se skrz temnotu povědomý hlas. Černota se pomalu rozplynula a Dudley teď stál ve stísněné kuchyňce malého bytu, zřejmě v nějaké zapadlé části města. Caron seděla u stolu a listovala novinami, na které dopadalo světlo z lampy na okně. Venku bylo zamračeno, kapky deště bubnovaly na sklo. „Věštec hlásí dalších deset pohřešovaných."

Hestie si položila hrnek s kávou na stůl. „Někdo, koho známe?"

„Ne, snad ne, zatím jsem na nikoho nenarazila," pokrčila Caron rameny. „Počkej... to jsem se zas radovala moc brzy. Beamishová... Wendy Beamishová? Z Nebelvíru? Ale ta přece nebyla mudlorozená!"