Čaroděj z Agarty

Kapitola 25 • Část třetí

Kapitola 25: Dívka, která měla tajemství

Část třetí – Květa

Přemýšlela jsem, jestli je vhodné těmhle lidem ještě vůbec něco říkat. Žádná z informací o magii nebo Agartě nemohla ulehčit jejich žal, natož vysvětlit, proč si Irenina moc zvolila zrovna tahle pozemská dvojčata. Aniž bych to řekla nahlas, Viola usoudila to samé.

„Měli bychom už jít," prohlásila. „Běž si sbalit, Fany."

Když Františka opustila místnost, obklopilo nás nesnesitelné ticho. Každý jsme uhýbali pohledem a přitom odpočítávali nekonečné sekundy.

„Co všechno ta vaše magie umí," zeptal se nečekaně pan Tihelka. Nejspíš mu to celou dobu vrtalo hlavou.

„V podstatě cokoli, pokud náš požadavek neohrožuje něčí život nebo blahobyt."

„Takže bych si mohl přát talíř, co se sám naplní a přiletí mi i s jídlem do klína?" Přikývla jsem. „To je šílený. S něčím takovým by se daly dělat skoro zázraky, ne? Jak můžete mít takovou moc a my o ní nemáme ani páru?"

„Odmalička jsme vyrůstali a učili se s magií žít. Existují zákazy, které nesmíme porušit a pravidla, která se musí dodržovat. I kdybych vám očarovala jakýkoli předmět, co na slovo poslouchá, na vaše rozkazy by nereagoval." Raději už jsem se nezmiňovala o tom, že například polibek čaroděje by jej dokázal s magií na krátkou dobu spojit. Už tak se toho dozvěděli víc, než bylo nutné. Fany se naštěstí po chvíli vrátila, ale zdálo se, že si nic nevzala. Jen něco držela v dlani a upřeně se na to dívala.

„Mami, můžu si ji vzít? Na památku?" zeptala se a ukázala nám brož, kterou přinesla. Byl to velký černý opál – možná jen jeho imitace –, který byl zasazený do zlaté krajky s malými diamanty.

„Klidně – stejně jsem ji nikdy nenosila," mávla rukou. „Ani na pohřeb se nehodí s tím svým duhovým odleskem. Nevím, proč se mi tehdy líbila."

Ten šperk, společně s několika fotkami, bylo nakonec jediné, co si Fany z toho bytu odnesla. O ostatních věcech prohlásila, že je klidně můžou vyhodit. Přišlo mi to jako unáhlené rozhodnutí – určitě měla i jiné cenné a potřebné věci –, ale zdálo se, že brož bylo to jediné, co ji v té chvíli zajímalo.

Celé loučení pak probíhalo nuceně, jako kdyby se všichni zúčastnění už nikdy nechtěli vidět. Bylo těžké to sledovat. Přišlo mi, že Františčin bratr byl jediný důvod, proč tahle rodina ještě držela pospolu.

Mlčky jsme se vrátili do Mirkova bytu. Měli jsme ještě čas – vlak do Agarty odjížděl až o půlnoci. Usadili jsme se v obývacím pokoji okolo Fany, která stále v prstech pootáčela černou brož.

„Když jsem byla malá," promluvila náhle, „půjčovala jsem si ji a hrála si s ní na princeznu. Byl to největší šperk, co máma měla – vždycky se mi líbilo, jak se v něm odrážely všechny barvy." Měla pravdu. Duhový odlesk pobíhal po lesklém povrchu tam a zpátky i při sebemenším pohybu. Po chvíli ale Fany zvedla hlavu, dlouze se na mě zadívala a zeptala se, jestli bych ten kámen dokázala rozpustit.

Překvapeně jsem zamrkala. „Pokud to je minerál, nebo sklo, tak ano. Ale nechápu proč – myslela jsem, že jsi tu brož chtěla na památku."

„Chtěla," zamumlala, „ale už si tím nejsem tak jistá." Položila šperk na konferenční stolek a posunula ho ke mně. Ještě jednou jsem si jej důkladně prohlédla, kdyby ho náhodou chtěla vrátit do původního stavu. Natáhla jsem nad něj dlaně a pomalu začala částice zplošťovat na stůl. Podle toho, jak poddajně se chovaly, jsem usoudila, že to bylo sklo. Jenže vzápětí jsem v broži zahlédla něco, co se nemínilo podvolit mému rozkazu. Malý oválek něčeho zůstal nehybně ležet, zatímco se jeho skrýš ze skla postupně rozpouštěla.

Dlouze jsme zírali na zlatý skelet brože a na to, co zůstalo uprostřed něj. Nebyla jsem schopná zformulovat myšlenky do slov. Ten šperk rozhodně nebyl jen nějaká levná bižuterie. Byl to asi ten nejcennější poklad, jaký jsme mohli najít. Jeho cena se nedala vyčíslit.

„Je to opravdu to, co si myslím?" prolomil Stefan ticho. I když nikdo neodpověděl, bylo mu jasné, že vidí správně. Byl to kousek prstu – jeden jediný článek Irenina malíčku. Byl přímo před námi. Část elfky, o které si všichni mysleli, že už navždy zůstane ztracená. A my ji měli.

„Já to nechápu," hlesla jsem. „Jak jsi to věděla?"

„Když jsem procházela okolo ložnice, ucítila jsem stejnou magii, jaká vycházela z Ireniny paže," řekla a nevědomky objala ty svoje, jako kdyby jí z té vzpomínky naskočila husí kůže. „V klanu jsem se jí jen jednou dotkla, ale ten pocit se mi vryl pod kůži. Ta brož... mě volala," vysvětlila přiškrceným hlasem. Dál už ale mluvit nedokázala, protože se jí slzy rozkutálely po obličeji. Skrčila se do klubíčka, a tak jsem si k ní přisedla a konejšivě ji pohladila po zádech. Ještě nějakou chvíli mi nedocházelo, proč byla tak nešťastná. Právě jsme se stali svědky malého zázraku! Najednou už oživení Ireny nebyl jen nesplnitelný sen. Ale pak se Viola zeptala na otázku, která mě okamžitě uzemnila:

„Jak dlouho už máte tu brož doma?"

Fany zůstala skrčená za svými koleny. Jen lehce nadzvedla hlavu, abychom ji slyšeli. „Máma ji koupila v nějakém pouťovém stánku. Ještě ani neznala tátu..."

„Chceš tím říct, že – " vyhrkla jsem, ale najednou jsem nebyla schopná tu větu dokončit. Nikdo se k tomu neměl.

Irenina magie byla opravdu výjimečná. Jako kdyby měla vlastní mysl. Měla v sobě zapsané instrukce, podle kterých se řídila. Naprosto dobře věděla, kde se má schovat. Jak jinak by šlo vysvětlit, že si za celé ty roky nenašla nová těla? Měla k tomu totiž moc dobrý důvod. Na místě bez magie, kde nehrozilo žádné nebezpečí, se jí utvořily ideální podmínky...

Dvojčata. Dvě nenarozené bytosti – dokonalý materiál k přetvoření dle vlastních potřeb. A brož. Šperk se zbytkem magie toužícím po sjednocení. Byla to jen obyčejná cetka z poutě, zapomenutá někde na dně šperkovnice. Ta představa, že něco tak zanedbatelného, tak drobného, přivolalo neštěstí na celou rodinu, byla příšerná.

„Jsme tak blízko," řekl po chvíli Stefan, „ale zároveň tak daleko. Bez Mirka je úplně jedno, jestli jsme našli další část Sankrei Iren, nebo ne. Jeho magie se k nám jen tak zázračně nevrátí."

„Stejně ještě schází hlava," namítla jsem. „Údajně ji má u sebe démon, co ji zabil – jak chceš někoho takového porazit?"

„Františka by to zvládla, pokud by měla obě části magie," vychrlil ze sebe bez rozmyšlení. „Její moc by přece měla být z části stejná jako ta Irenina, ne?" Chtěla jsem to jeho fantazírování zarazit, ale Stefan mě nenechal. „Vím, co chceš namítnout – bez Mirka nezmůžeme nic. Ale napadlo vás třeba, že jsme odhalili způsob, jakým ta magie uvažuje?" Zůstala jsem na něj hledět jak opařená. Než se mi pořádně podařilo porozumět tomu, co vlastně řekl, Viola už viděla řešení naprosto jasně a zřetelně.

„No jasně – musíme vytvořit stejný prostředí," hlesla a vyskočila na nohy. „To je geniální! Ta brož je jak návnada na háčku! Stačí najít nový dvojčata a máme to!" Jenže podobné plánování bylo na Františku až moc. Představila si všechny ty útrapy, kterými si musela kvůli Ireně projít a se slzami na krajíčku se spěchala rychle schovat do ložnice.

„Nemůžu uvěřit, že jste něco takového řešili zrovna před ní. Zrovna teď," sykla jsem rozzuřeně. Od Violy bych něco takového čekala, ale od Stefana? Nechápala jsem, co to do něj vjelo.

Nikdo nic nenamítal. Měli dost rozumu na to, aby pochopili, že to tentokrát přepískli. Raději jsem brož vrátila do původního stavu a schovala ji do mého kouzelného batohu. ‚Norika už si snad bude vědět rady, co dál.'