Čaroděj z Agarty

| Kapitola 23: Chlapec, který nechtěl nic a zároveň všechno • Část první

Kapitola 23: Chlapec, který nechtěl nic a zároveň všechno

Část první - Františka

Následujícího dne jsem se probudila a mé paže byly zase jako dřív. Neměla jsem ponětí, jak se to stalo, ale samou radostí jsem měla chuť proskočit stropem. Najednou se všechno zdálo alespoň na chvíli růžovější. Podle Violy jsem se jen dostatečně uklidnila, ale i tak mi to přišlo jako zázrak.

Celý zbytek dne jsme pak testovali, co ještě všechno má magie zvládne, jenže nestálo to za nic. Uměla jsem jako kdyby trochu upustit páru – vystřelit pomyslný šíp –, ale abych třeba zaútočila agresivněji, nebo se ubránila před útokem, to mi vůbec nešlo. Při jednom takovém pokusu mi Viola popálila magií předloktí.

„Nebuď na ni naštvaná," bránil ji Stefan, když mi mazal zranění hojivou mastí. „Chce jen, abys byla připravená na všechno." Samozřejmě, že jsem to věděla. Sama jsem se chtěla naučit co nejvíc, abych se při dalším setkání s démonem už nemusela smiřovat s tím, že jsem jeho jídlo.

„Nejsem naštvaná. Jen nechápu, proč mě najednou kůže tak pálí, přitom včera jsem měla magií obalené celé ruce."

„Třeba to bylo tím, že byla tvá. Anebo se tě jen nedotýkala přímo. Raději bych se ale zeptal Violy, má přece jen větší zkušenosti. Na to, co umíš, přece taky přišla ona. Nikoho lepšího na výcvik jsi dostat nemohla, věř mi." Jeho úsměv mě znovu utvrdil v tom, jak je život nespravedlivý. Takový nádherný a hodný kluk a zamiluje se do té největší egoistické tyranky.

„Ty máš Violu rád, že?" zeptala jsem, i když mi byla odpověď už dávno jasná. Jen jsem z něj chtěla dostat důvod. S jemný úsměvem zašrouboval víčko od masti a podíval se na mě zpod řas takovým způsobem, že mě málem zabil. Srdce se mi rozbušilo jak školačce. Nemohla jsem si pomoct – byl prostě můj typ. I když jsem měla hlavu plnou myšlenek na někoho jiného.

„Budeš mi vyjmenovávat důvody, proč bych neměl? Věř mi, nebyla bys ani první a ani poslední."

„Takže když znáš všechny její špatné vlastnosti, jaké jsou ty dobré, kvůli kterým z ní nemůžeš odtrhnout oči? Protože jako zástupkyně stejného pohlaví to moc nechápu."

„Není na tom nic složitého. Jednoduše jsem s ní rád. Baví mě její smysl pro humor a líbí se mi, že si na nic nehraje. Víš, měl jsem už pár špatných zkušeností. Dívky se v mé přítomnosti často přetvařují – ale Viola, to je něco jiného. Když sem poprvé přišla, byla stejně tak drzá a nesmlouvavá jako teď. Je můj přesný opak. A to mě ohromilo. Silná, odvážná, ale pod povrchem starostlivá a citlivá. Vím, že jednou přijde okamžik, kdy mě bude potřebovat. A já tu budu pro ni. I kdyby protestovala."

„Mám trochu obavy, že se nedočkáš." Když jsem to řekla, Stefanův úsměv trochu povadl. Nejspíš až v té chvíli jsem si konečně uvědomila, že jsem asi taky přes všechnu tu jeho krásu neviděla, jaký ve skutečnosti je. „Měl bys jí dát víc najevo, že ji máš rád, jinak si toho nevšimne a budeš napořád její podržtaška."

„Tady někomu vlil jedovlk trochu upřímnosti do žil, nemám pravdu?" Pokusil se odlehčit rozhovor.

„To ne, jen když už je něčeho příliš, tak mám potřebu to dostat ze sebe. A ty bys měl udělat to stejný, jinak se čekáním utrápíš." Zdálo se, že Stefanovi došla slova. Nebyl očividně moc konfliktní typ, spíš hloubavý, vnímavý, takový, který si všímá i těch nejmenších detailů. Třeba dobrých vlastností Violy.

Pořád jsem si sice myslela, že se ti dva k sobě nehodili, ale snad se mi aspoň toho nesmělého troubu podařilo trochu popostrčit. Z jednoho zjevného důvodu mi to už nedělalo problém. Ale záviděla jsem jim. I když byla Stefanova šance mizivá, alespoň nějakou měl. Mě osud takový luxus nenabídl. S člověkem, s kterým jsem ráda trávila čas a kterého bych chtěla poznat skrz naskrz, máme už jen jedno poslední rozloučení. Nebylo to vůbec fér. Kdykoli jsem zavřela oči, doléhal ke mně jeho klidný hlas. Cítila jsem ve vlasech putovat jeho šlachovité prsty a zároveň se dobrovolně nechala spalovat pohledem tak upřímným a čistým, že jsem měla nutkání vyzpovídat se ze všech svých hříchů.

Ačkoli to byly všechno jen vzpomínky, bála jsem nadcházejícího dne, kdy přede mnou bude stát ona štíhlá silueta ve vší své majestátnosti a kráse. V ten okamžik budu muset být silná. Protože jestli si na toho samozvaného čaroděje vytvořím byť ještě jednu krásnou vzpomínku, stane se naše „sbohem" ještě mnohem bolestivějším. Chtěla jsem to mít všechno co nejrychleji za sebou.

Jelikož nás na teleportaci bylo moc, museli jsme do Saint Colline cestovat znovu vlakem. Bylo to zdlouhavé, nudné a Viola celou jízdu otráveně provzdychala. I já se párkrát přistihla, že dělám to samé – jen z trochu jinačího důvodu. Ostatní si četli, nebo hráli nějaké jednoduché hry, ale já se nepřidala. Neměla jsem na nic náladu. Pokoušela jsem se usnout, ale stále jsem se probouzela a nedokázala jsem dostat myšlenky pod kontrolu.

Když jsme konečně dorazili, čekalo nás malé překvapení. Na nádraží stál nějaký muž s pojízdným vozíkem a prodával ručně šité látkové květiny.

„Přijďte dnes odpoledne na náměstí oslavit zvolení nového Órámiho!" hlásal. „Čeká na vás živá hudba, stánky s jídlem a pitím, ale i představení místních umělců a čarodějů. Kupte si květinu na památku tohoto významného dne, který se koná jen jednou za sto let!"

Stefan každému z nás koupil květinu. Vypadala jako bílá chryzantéma a nejspíš jsem se strefila, protože když jsme vyšli z nádražní budovy, visely z pouličních lamp celé věnce chryzantém. Hrály všemožnými barvami. Zdálo se, že takhle vyzdobili všechny hlavní ulice. Připomnělo mi to trochu stavění májky – díky všem těm barevným květinám a stuhám –, ale zároveň mi z toho bylo nějak těsno na hrudi. Na dušičky jsem totiž vždycky nosila chryzantémy babičce na hrob. Umřela, když mi bylo dvanáct. Mirek k ní nerad jezdíval na prázdniny, protože byla přísná a nedávala kapesné, ale já to měla jinak. Babička – mamčina máma –, byla totiž jediná z rodiny, která si mě pamatovala. Před jejím orlím zrakem jsem nemohla utéct. Ale mě to nevadilo. Nejspíš jsem byla jediné dítě na světě, které si její hubování tajně užívalo.

Letmo jsem se zadívala na hodinky, které jsem dostala jen pro to, abychom s bratrem chodili včas na oběd. Pod víčky jsem ucítila náhlé vlhko. Proč chryzantémy? Ze všech květin na světě to musely být zrovna tyhle? Copak mi dnes není už tak dost mizerně? Celé město oslavuje a mě je z toho akorát do pláče.

U Violiných rodičů jsme si udělali krátkou zastávku, abychom se mohli připravit na slavnost. Zdálo se, že Stefan tam byl poprvé, jelikož se i přes svou zdrženlivou povahu pokusil seznámit s celou rodinou. Když to Viola viděla, znovu se pustila do vzdychání a odklidila se do svého pokoje.

Já se zatím přesunula s Kairou a Elenou do koupelny, kde ze svých magických kabelek vytahaly snad celý obchod s drogerií a začaly se patlat krémy a makeupem. Pokusily se zmalovat i mě, ale stála jsem si za svým, takže na mě nanesly jen decentní vrstvu. Šaty i boty jsem měla taky vypůjčené – jak jinak. Trochu jsem se bála, co mi děvčata vyberou, ale když jsem na sobě uviděla ty nádherné smaragdově zelené šaty, nemohla jsem si stěžovat. Byly střižené v pase se širokou sukní po kolena a s průhledným živůtkem, který alespoň trochu zakrýval mé obvazy okolo ramene. Pak mi ještě Elena sčesala vlasy dozadu a to už jsem si opravdu připadala jako princezna. Ale jak jsem znala Michala, nejspíš bych se od něj pochvaly nedočkala. A tak jsem si v duchu řekla, že jsem pořádnej kus, a vyšly jsme konečně z koupelny.

„Ne. Ne, ne – tohle nejde," řekla Kaira v okamžiku, kdy uviděla v kuchyni Violu. Obě dvě totiž měly agresivně rudé šaty a očividně to pro mladou čarodějku představovalo nepřekonatelný problém. Ani nemusela nic dál říkat, aby Viola poznala, o co jde. Ale jak jsem čekala, jenom se tomu zasmála a prohlásila:

„Jo holka, budeš to muset skousnout – dneska mám v plánu se střískat pod vobraz a potřebuju u toho vypadat sexy. Když nebudu dostatečně bezbranná, žádnej mužskej se ke mně nepřiblíží ani s dvoumetrovou tyčí. Holt být nejsilnější temnovládkyní klanu má i svý nevýhody." Kaira očividně neměla v úmyslu jí nějak odporovat – vycouvala zašklebeně z místnosti a vrátila se zpět v jiných šatech. Ale mnohem horší bylo, že kousek opodál seděl Stefan a až moc dobře slyšel Violin večerní program. Úsměv mu zamrzl na tváři. Bylo mi ho líto.