Čaroděj z Agarty

Kapitola 22 • Část třetí

Kapitola 22: Dívka, která si oblékla magii

Část třetí - Františka

Seděli jsme v kuchyni u stolu před rozjedenou snídaní a vařili si mozky nad tím, co se mi stalo. Obě mé paže byly černé jak uhel – jako kdybych si navlékla rukavice až po ramenní kloub. V prstech jsem měla cit, mohla jsem cokoli uchopit, ale s tou barvou jsem si nevěděla rady a byla jsem z toho celá jak na jehlách.

„No, já myslím, že je to velkej pokrok," prolomila Viola ticho. „Funkční ty ruce jsou, nic ji nepálí, zbytek bych už tolik neřešila." Květa ale měla jiný názor.

„Přece takhle nemůže chodit."

„Ja si myslím, že to časom zmizne," namítla Elena. „Len je ešte v šoku. Takto si aspoň zvykne na mágiu." Stefan s ní také souhlasil. Jen Kaira s Květou se na mě dívaly, jako kdybych umírala. „Mali by sme ísť – nechcem prísť neskoro." Elena vzala nesmlouvavě Kairu za paži a šly se nachystat do školy.

„Takže tohle je magie Sankrei Iren?" zeptala jsem se s povzdechem.

Viola přitakala. „Akorát ji máš na starost ty, takže než se to naučíš, budeš chvíli vypadat jak klaun."

„Je takový komentář nutný?" namítla Květa.

„Já myslím, že jo. Stejně takhle dopadla jenom proto, že je moc upjatá. Jako všichni tady. Jedině Elena umí uvažovat racionálně. Je bezcitná jak povodeň – z váš všech je tady nejsympatičtější." Čarodějka si povzdechla a raději to už nekomentovala. „Aspoň teď můžeme Třešničku vzít na korunovaci."

„Je to ceremonie," opravila ji Květa mírně a otočila se na mě. „Bratr bude pozítří jmenován do funkce. Jsme všichni pozvaní."

„Takže se snaž Třešničko," nezapomněla Viola ještě dodat, „nebo půjdeš na oslavu celá v černym."

Ne, že by byly černé šaty špatné, ale nechtěla jsem, aby Michalova poslední vzpomínka na mě byla ta, jak jsem si namočila paže v černé magii jako v čokoládě. Proto jsem znovu zkoušela meditovat, představovala jsem si různé věci, abych celý ten můj magický strojek rozšlapala, a pak jsem do toho ještě máchala hůlkou jako už včera. Viola mě celé hodiny sledovala a ani jednou neusla, což jsem byla překvapená, jenže se zdálo, že je ve střehu úplně zbytečně. A podle toho, jak si nechala od Stefana nosit kafe bych řekla, že dnešní noc se asi ani nevyspí.

Když přišel čaroděj po obědě s další kávou, zastavila ho a na něčem se s ním chvíli domlouvala. Oba pak nakonec přišli za mnou a oznámili mi, že chtějí něco zkusit.

„Stefan vytvoří koncentrovanou bílou magii a ty se na ni pokusíš zaútočit. Zajímalo by mě, jestli se něco stane." Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Postavili jsme se se Stefanem naproti sobě a on pomalými krouživými pohyby hůlkou zkoncentroval magii na jednom místě. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se na ten bílý zářící obláček vystřelit něco jako šíp. Ale i když se nic nestalo, Viola mě pobídla, ať to zkouším dál a vše pozorně sledovala. Nakonec mě ale zastavila a vystřídala Stefana. Zatočila před sebou pažemi, jako kdyby rozháněla kouř a bílý obláček byl najednou pryč. Její vlasy získaly temně fialovou barvu, takže jsem věděla, že právě použila magii. Pak ještě párkrát zatočila zápěstím a zkoncentrovala před námi černý obláček.

„Tak. A teď zkus to, cos předvedla tehdy ve škole," pobídla mě. Znovu jsem se několikrát zhluboka nadechla a nastavila před sebe hůlku. Poprvé jsem ani nevěděla, že mám vůbec nějaké schopnosti a povedlo se mi černou magii rozhýbat. Sice jen jednou, ale přece. Tak proč by to nemělo jít znovu, když už vím, co jsem zač? ‚Jsem temná polovina nejmocnější elfky na světě. Nějaká nadýchaná fialová vata mě nemůže zastavit!'

Máchla jsem hůlkou a představila si, jak z ní vystřeluje další šíp. Najednou se do temného polštáře něco zapíchlo a celý se z toho blahem rozvlnil jako želatina.

„Jo!" vykřikla Viola radostí. „Ještě jednou!" Srdce se mi tak hlasitě rozbušilo, že jsem její povel sotva slyšela, ale i tak jsem vystřelila nový neviditelný šíp. A mráček se znovu s nárazem otřásl. Stefan na to jen nevěřícně zíral – stejně jako já. Temnovládkyně nám pak nadšeně prozradila, čeho jsme právě byli svědky.

„Měla jsem jen takovou teorii. Jak víme, o Ireně se vždycky říkalo, že je jako stín – všude a zároveň nikde. Napadlo mě, že to stejné se mohlo dít i s její magií. Mohla ji zviditelnit – tak jako Františka její nový módní doplněk –, ale i zprůhlednit. Ve skutečnosti jde vidět pořád, jenom naše mozky ošálí, že je tomu naopak." Poklepala si prstem na spánek. „Stejně to umí i nachoví elfové. Viděla jsem tuhle techniku jednou u mojí učitelky ve škole. Vyžaduje to velké množství soustředění. Františčina magie to ale nejspíš dělá automaticky za ni – stále má v sobě zakořeněné ukrývat se. Být jako stín. Proto nic nevidíme. Jsme očarovaní!" Nadšeně rozpažila a spráskla dlaně k sobě. Její temné klubko magie a rozplynulo a od kořínků vlasů se rozlila její přirozená barva. „Když se Irenina magie střetne s bílou, vyruší se navzájem tak rychle, že ani nic nepostřehnem. Ale temná s temnou chvíli zápasí, než silnější protivník pohltí slabšího. Přesně tohle se právě stalo. Tak co – jsem dobrá, ne?"

Zůstali jsme na ni se Stefanem zírat. Zdálo se totiž, že její vysvětlení dávalo smysl. Svěřila jsem se, že něco jako lehké zachvění jsem cítila vždy, když jsem se pokoušela s hůlkou kouzlit.

„Takže jsem celou dobu magii používala? Popravdě jsem doufala, že když je to má vlastní magie, tak ji alespoň uvidím," řekla jsem nakonec sklesle. „Ale asi bych měla být ráda i za to málo, co svedu."

„Je to vážně úžasný pokrok," pochválil mě Stefan. „Norika bude nadšená." Nakonec jsem sama musela uznat, že by to se mnou mohlo dopadnout mnohem hůř. Podařilo se mi přece pootevřít víčko mé pomyslné konvičky. Sama jsem zastavila přeměnu ve stín a ani jsem nepotřebovala bratra. Dnes bych ho tím už nejspíš vyděsila. Naposledy, kdy se mi to stalo, jsme byli ještě hodně malí a Mirek si to už nepamatuje. Ví jen, že mě chlácholil, když jsem mívala noční můry, ale to, že mi u toho třeba chyběl kus těla, vytěsnil ze svých vzpomínek. Jenže zdá se, že mu budu muset všechno zase připomenout. Vůbec se mi do toho nechtělo.