Čaroděj z Agarty

Kapitola 7 • Část čtvrtá

Kapitola 7: Dívka, která se nechtěně stala čarodějkou

Část čtvrtá – Františka

Jelikož byla polední přestávka, šly jsme můj převlek otestovat do školní jídelny. Zabrala jsem jeden ze stolů a čekala, až si holky vyzvednou oběd. Koutkem oka jsem kontrolovala, jestli se na mě náhodou někdo divně nedívá, ale jelikož Michalův náhrdelník nyní fungoval dokonale, krásně jsem splynula s davem, aniž bych přilákala pozornost či něčí nos. Sice si za tu krátkou chvíli chtělo stůl obsadit aspoň pět lidí, jelikož má přítomnost byla bez Mirka stále jen poloviční, ale to bylo normální. Trochu jsem se bála, aby děvčata nezapomněla, že na ně čekám, ale k mému štěstí byli čarodějové nejspíš nějak více vnímaví, takže se bez problémů vrátily.

„Já říkala, že to nikdo nepozná," připomněla Kaira skutečnost, že jsem nebyla student a spokojeně odložila svůj tácek s orientálně vypadající čočkou a rýží. Elena jen mlčky protočila očima, zatímco jsem nakoukla na její těstovinový salát s brokolicí. Teprve v té chvíli mi došlo, že ať jsem se podívala do talíře komukoliv, nikde ani kousek masa – stejně tak, jako v mé včerejší večeři a pravděpodobně i ve svačině, na kterou jsem úplně zapomněla.

„To je nějaký místní zvyk, nejíst maso?" zeptala jsem se.

Kaira překvapeně zamrkala a dožvýkala své první sousto. „Maso je zdrojem negativní energie," vysvětlila mi vzápětí. „Všechno spojené se smrtí má na tvé tělo i magickou moc špatný vliv – a to čaroděj rozhodně nechce. Maso pojídají jen démoni, nachoví elfové a temnovládci, kterým jako jediným prospívá. Nás ostatní by jeho konzumace akorát pomalu zabíjela."

„Ale u nás na povrchu to jí každý a všichni žijeme," předhodila jsem argument, který Elena naprosto zadupala s tvrzením, že jestli mám chuť na maso, tak mi v krámě koupí nějakou slepici. A pěkně čerstvou – živou. Veškerá chuť mě okamžitě přešla. Kaira mi pak nabídla, že si zajde přidat, abych se taky mohla najíst, ale měla jsem tak sevřený žaludek, že jsem raději jen zdvořile odmítla.

Blížil se konec školního roku a Kaira mi vysvětlila, že dnes mají první praktickou hodinu černé magie a že si konečně vyzkouší v praxi teorii, kterou do nich podle jejích slov „Fíčková hustila celej rok." Na školních pozemcích se pomalu začaly tvořit skupinky a k té naší přibyl i chlapec z rána.

„Jo tak ty jsi čarodějka?" nevěřícně zíral na mou uniformu. „No paráda – máme všechny elementy!"

„Máme no..." pousmála jsem se nervózně a v duchu se urputně modlila, aby po mě nikdo nechtěl čarovat.

Někde ze školních chodeb se rozeznělo zvonění na hodinu a do pár minut se dostavila i učitelka Fíčková – starší dáma s uhlově černými vlasy, které jí spadaly na ramena a neúspěšně zakrývaly špičaté uši. Popravdě vypadala hodně jako prodavačka z vietnamské večerky, kam jsem občas po práci chodila na nákup, ale tahle její agartská verze se místo do mobilu pyšně dívala okolo sebe.

Elfka si decentně si odkašlala, hodila hlavou, aby jí vyfoukaná ofina tolik nepadala do očí a zahájila hodinu. Mluvila všeobecně o tom, co už se naučili a že konečně přišel okamžik, kdy všechnu svou snahu zúročí.

„Dnes si vyzkoušíme vyrušení černé magie," přešla konečně k tomu zajímavému. „Jak už víme, černou magii mohou ovládat pouze démoni, nachoví elfové a jejich lidští potomci. Pro ostatní je nebezpečná a ve vysokých koncentracích i smrtelná. Jako čarodějové budete často požádáni o exterminaci nebezpečných démonů a jejich útoky mají povětšinou formu koncentrované magické energie. Studente," ukázala zničehonic na nějakého kluka vepředu, „co se stane, když se tato temná energie dotkne vaší kůže?"

„Aaah... Popálí mě?"

„To se mě ptáte? Samozřejmě, že popálí. A jak se před ní ubráníte?"

„Schoval bych se za strom," odpověděl už jistěji, ale když zahlédl její nespokojený výraz, rychle dodal, „a odrazil bych ji stejně koncentrovanou bílou magií, čímž by se vyrušily." Jeho odpověď vyčarovala paní Fíčkové úsměv na tváři, a tak už ho déle netrápila.

„Výborně," řekla a spráskla k sobě ruce. „Kdo nám to předvede jako první?" zeptala se a když oddělala dlaně od sebe, zahlédla jsem mezi nimi najednou něco černého. A čím víc prostoru té věci poskytla, tím větší byla. Stačilo jen dvakrát mrknout a temná koule měla v průměru už něco přes metr. Visela ve vzduchu jako by pod sebou měla stojan a dokonale držela tvar.

Učitelka si dala ruce v bok a začala vybírat svou oběť. A jelikož nikdo nepoznal, že do třídy nepatřím, jelikož jsem tak dobře splynula, vybrala si mě, protože má hlava vyčnívala nad všemi ostatními. V ten okamžik jsem poprvé v životě proklela svou výšku.

Za zády jsem uslyšela Elenino povzdechnutí a okamžitě jsem vyslala zoufalý pohled ke Kaiře. Ta se křečovitě usmála a zkusila mě z toho vysekat:

„Paní učitelko, Fany si dnes zapomněla kouzelnou hůlku, půjdu místo ní."

„Ne, ne, to je v pořádku, slečno," zavrtěla paní Fíčková hlavou a vytáhla ze své kapsy něco, co vypadalo jako krátká jehlice na pletení. „Půjčím jí erární, jelikož jsem tušila, že ji zase někdo zapomene."

‚Tak tohle je můj konec,' panikařila jsem a hleděla na hůlku jako na katovu sekeru. ‚Teď zjistí, že jsem vnikla na školní pozemky a budou vyšetřovat, co za nekalý plán jsem tímhle chtěla uskutečnit. Já věděla, že z tohohle kouká jen hanba!'

„Neboj," špitla Kaira, „vyvolá pak dalšího." A ačkoli mě před milisekundou ještě bránila, najednou pobízela můj krok a v očích jí u toho šlehaly rebelské plamínky. Já ale na rošťárny nikdy moc nebyla. Adrenalin mi akorát nebezpečně zvedal tlak, po kterém pak přicházel prudký propad a mdloby.

Předstoupila jsem před učitelku a její cvičnou temnou energii. Dala mi do ruky chladnou kovovou hůlku, která měla na své spodní části vyryté ornamenty; velmi podobné těm, které se objevily na mém náhrdelníku. Chtěla jsem si ji lépe prohlédnout, ale při pokusu ji protočit v prstech jsem zjistila, že se mi přilepila k dlani. Veškerá krev v těle se mi zastavila.

„Tak se hezky soustřeď," poradila mi paní Fíčková, jelikož viděla, jak jsem nervózní, „přivolej k sobě bílou magii a skrz hůlku ji pošli přímo na tu temnou energii. Nemůžeš nic pokazit."

Očividně byla na děvčata mírnější, což se mi sice hodilo, ale stejně jsem vůbec nevěděla, co si počít. S hůlkou přirostlou k ruce jsem ale neměla moc na výběr – musela jsem něco předvést. ‚Prostě nějak mrsknu paží, ukážu jim, jak jsem neschopná a vymění mě nějaký opravdový čaroděj,' usmyslela jsem si. A tak jsem se zhluboka nadechla, trochu přešlápla na místě, napřáhla ruku, švihla ostýchavě zápěstím a ta podivná koule se k mému úžasu zavlnila, jako kdyby ji ofouknul silný vítr. Zůstala jsem stát s pusou dokořán.

„Slečno, ta energie musí být hustější – ještě jednou."

Aniž bych hnula svalem, podívala jsem se na paní Fíčkovou, jestli to myslí vážně, a jelikož myslela, udělala jsem ten legračně strnulý pohyb podruhé. A ačkoli jsem očekávala další nepochopitelné zavlnění, které možná měla na svědomí Kaira, aby si tenhle okamžik ještě víc užila, nestalo se nic. Vůbec nic. Byla jsem v takovém šoku už z prvního pokusu, že jsem si ani nevšimla, jak mi učitelka vzala již odlepenou hůlku, aby ji mohla předat dalšímu. Vedle mě najednou stála Elena a dívala se na mě, jako kdybych byla nějaké vzácné zvíře, které se v Agartě již tisíce let neukázalo. Nakonec ale odvrátila hlavu, sebejistě máchla paží a z kovové špičky propůjčené hůlky vyšlehlo oslnivé zlatavé světlo. Jakmile zasáhlo temnou kouli, začaly se do sebe motat, jako když do kávy nalejete smetanu. Vypadalo to, že se navzájem pojídají, jelikož se koule zmenšovala a za pár okamžiků po ní nebylo ani stopy.

Jediné, co ve vzduchu zůstalo, byly otázky. V té chvíli jsem si totiž byla jistá tím, že ačkoli ze mě uniforma čaroděje nedělala, mým tělem na malý okamžik prolétla magie jako nějaký splašený elektrický impulz.