Zlatá královna (Narnie / Edmund / CZ)

1 | Nepůjčíte mi telefon?

„Zloděj! Chytněte ho někdo!"

V balerínách se utíkalo blbě. Při chůzi sice možná držely na noze, ale při zběsilé honičce uličkami Granady jí akorát tak padaly z chodidel.

Bree znovu vykřikla. „Zloděj, chyťte ho!" Zkusila to několikrát i ve španělštině, takovou jednoduchou větu ještě zvládala, ale jen pár lidí vypadalo, že ji vůbec slyšelo, a ještě míň se aspoň rozhlédlo, za kým běží.

Bree se ale nevzdávala a v krátkých letních růžových šatech s květy a pudrovými balerínami běžela, jak nejrychleji mohla. Dokonce to i vypadalo, že by toho zmetka mohla dostat, ale davy turistů a zlodějovy sebejisté zahýbání do postranních uliček ji vždycky obralo o všechen náskok.

Problém byl, že v té kabelce měla všechno. Peněženka, mobil, voda i těch pár suvenýrů, které koupila kamarádkám. Všechno měla v kabelce. Zaúpěla. Doklady. Ať si ten zmetek zlodějská klidně vezme ty peníze, ale ať jí vrátí doklady. A mobil by taky ráda zpátky. Má tam všechny fotky z dovolené, kontakty nemá zálohované, a hlavně ten mobil platila z brigády. Poctivě si na něj šetřila.

No, a taky bez toho mobilu netrefí zpátky. Měla se s mamkou sejít u Alhambry, jenže teď momentálně se pohybuje bůh ví kde a netrefí ani na místo, kde jí ukradli kabelku, natož k Alhambře.

Zahnula do další uličky a hlasitě dýchala. Když vyběhla na větší ulici, překvapením málem zastavila. Po ulici procházelo jen pár místních. Zahnula doleva za zlodějem a vybičovala se k větší rychlosti. Zahýbal kamsi do parku. Jestli se mu povede ztratit mezi stromy, bude v háji.

Doběhla do parku a snažila se držet zlodějíčkovi v patách, ale park byl plný menších ruin a listnatých stromů a keřů, které zakrývaly výhled.

Vběhla na rozcestí a zastavila se. Netušila, kam se zloděj vydal. Pitomé stromy!

Rozhlédla se po třech možných cestách, ale ani jedna z nich nenesla známky toho, že by tudy někdo proběhl.

Zhluboka dýchala a pomalu si zklidňovala dech a tepovou frekvenci na normální hodnoty. Posadila se na lavičku, která stála u jedné z polorozbořených zdí kousek od cesty vedoucí rovně.

Zalitovala, že nemá vodu. Po běhu horkými ulicemi Granady v půlce července by vypila klidně několik litrů. Jenže nemá mobil, nemá peníze a nemá ani tu blbou vodu.

Seděla tam několik minut a litovala se, než se zvedla.

A konečně se pořádně rozhlédla.

Musela uznat, že tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, které v celé Andalusii viděla. Z nějakého důvodu to místo vypadalo naprosto kouzelně. Dokázala si tu představit profesionální photoshoot, kdy se tu prochází v princeznovských šatech, s korunkou a prochází polorozbořenými oblouky do jiných světů.

Bylo to doopravdy překrásné místo. Natáhla ruku a dotkla se nejbližší zdi. Začala ji obcházet a prsty ze zdi nespouštěla. Prošla jedněmi z polorozbořených bran a objevila se na pěkném nádvoří s fontánou.

Voda! Tekla v ní voda. Doběhla k ní a modlila se, aby voda byla čistá.

Fontána doopravdy vypadala čistě – dokonce až překvapivě čistě. Bree se nervózně rozhlédla a zvažovala, jestli má riskovat nějakou nemoc a napít se, nebo se pokusit vrátit. Podívala se na hodinky. Ještě měla spoustu času vrátit se a Alhambru určitě najde. Někoho se zeptá, kudy má jít. Navíc je to někde na kopci, když nebude chodit úzkými uličkami s vysokými domy, určitě to najde.

Nakonec natáhla dlaně a do dlaní chytila čůrek průzračné vody. Dala si jeden váhavý doušek, ale voda chutnala skvěle. Nebyla železitá ani nechutnala zemitě. Chutnala jako z potůčku.